ECLI:CZ:US:2020:1.US.3377.19.1
sp. zn. I. ÚS 3377/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti GOLEM Financial, s.r.o., se sídlem Za Tratí 854, Třebechovice pod Orebem, zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Na Poříčí 12, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2018 č. j. 31 Af 28/2016-61 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2019 č. j. 9 Afs 88/2018-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími správních soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu správních orgánů, které stěžovatelce neuznaly odpočet daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") a vyměřily jí vlastní daňovou povinnost. K porušení uvedených práv stěžovatelky mělo dojít též v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které uvedený postup správních orgánů aprobovaly a nezabývaly se proporcionalitou přijatého řešení.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že předmětem sporu je nárok stěžovatelky na odpočet DPH uplatněný ve zdaňovacím období listopad 2013 na základě daňových dokladů vystavených společností PRO Transport s.r.o. za nákup 3 tahačů VOLVO a 4 návěsů PANAV za částku v základu daně 1 940 000 Kč + 21 % DPH ve výši 407 400 Kč. Podle finančních orgánů se stěžovatelka danými transakcemi účastnila plnění, které bylo součástí podvodu na DPH. Finančním úřadem pro Královéhradecký kraj (dále jen "správce daně") nebyl uznán odpočet DPH ve výši 407 400 Kč a za uvedené zdaňovací období byla stěžovatelce platebním výměrem ze dne 23. 2. 2015 č. j. 298394/15/2701-50524-606197 vyměřena daňová povinnost ve výši 62 595 Kč. Odvolání proti tomuto platebnímu výměru Odvolací finanční ředitelství zamítlo rozhodnutím ze dne 5. 4. 2016 č. j. 14765/16/5300-21443-701328. V záhlaví označeným rozsudkem krajský soud zamítl žalobu stěžovatelky a následně Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, potažmo Krajského soudu v Hradci Králové, vedenou výhradně v rovině práva podústavního. Přestože ústavní stížnost postrádá jakoukoli ústavně právní argumentaci, Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Oba správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná. Jak Nejvyšší správní soud, tak i krajský soud, rozhodovaly nestranně, s námitkami stěžovatelky se řádně vypořádaly. Při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, která upravují průběh daňové kontroly, a do nichž se promítají principy spravedlivého (řádného) procesu obsažené v hlavě páté Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá. Jejich závěr, že pouhé uvedení DPH do příslušného přiznání není samo o sobě pro vyhodnocení podvodného řetězce spočívajícího v neodvedení daně z hlediska odepření nároku na odpočet relevantní, je řádně odůvodněný, jasný, rozumný a logický. Ústavní soud při přezkumu její aplikace neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu