ECLI:CZ:US:2020:1.US.3380.17.1
sp. zn. I. ÚS 3380/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Chalupeckého, zastoupeného JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem, sídlem Národní 43, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2017 č. j. 23 Cdo 2414/2017-686, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené
v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") proti vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 1 496 172 Kč s příslušenstvím, z titulu nesplnění smlouvy o převodu akcií. Rozsudkem městského soudu ze dne 18. 8. 2015 č. j. 56 Cm 538/2011-541 bylo po dřívějším zrušení prvního rozsudku v odvolacím řízení žalobě co do částky 800 000 Kč vyhověno a co do částky 696 172 Kč s příslušenstvím a příslušenství z částky 800 000 Kč byla žaloba zamítnuta. Náhrada nákladů řízení byla v plném rozsahu přiznána stěžovateli, neboť výše plnění závisela na znaleckém posudku. Stěžovatel proti rozsudku městského soudu, co do zamítnutí žaloby, podal odvolání. Výrokem I. rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 15. 3. 2016 č. j. 5 Cmo 402/2015-620 byl výrok rozsudku městského soudu o nákladech řízení změněn tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Výrokem II. rozsudku byl rozsudek městského soudu v ostatním rozsahu potvrzen. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto výrokem III. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
3. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, přičemž přípustnost odvozoval od čtyř právních otázek, při jejichž řešení se vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017 č. j. 23 Cdo 2414/2017-686 bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatel u tří z uvedených právních otázek nevymezil, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jde-li o čtvrtou otázku, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí vrchního soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. K prvním třem vymezeným otázkám Nejvyšší soud uvedl, že nemohly založit přípustnost dovolání, neboť z jejich obsahu nevyplývá, od jaké konkrétní rozhodovací praxe se vrchní soud měl odchýlit, a to ani citací konkrétních rozhodnutí ani citací judikovaných závěrů. V tomto rozsahu bylo dovolání podle §241b odst. 3 a §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítnuto pro vady. U čtvrté otázky, vztahující se k nákladům řízení, stěžovatel tvrdil, že se vrchní soud odchýlil od závěrů vyslovených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. 33 Cdo 498/2014. Nejvyšší soud však uvedl, že i v nyní posuzované věci bylo třeba náklady řízení přiznat podle míry úspěchu ve věci, a to podle konečného rozhodnutí ve věci.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti ve vztahu k otázkám zakládajícím přípustnost dovolání opakuje jejich formulaci a uvádí, z kterých rozhodnutí Nejvyššího soudu a z v nich prezentovaných závěrů vycházel. V této souvislosti vyjadřuje přesvědčení, že jeho povinností nebylo uvádět jednací čísla konkrétních rozhodnutí ani právní věty. Z obsahu dovolání podle něj naopak vyplýval slovní popis rozhodovací praxe, který judikovaným právním závěrům odpovídá. Ke čtvrté právní otázce, vztahující se k nákladům řízení, stěžovatel uvádí, že závěry Nejvyššího soudu porušují princip proporcionality, neboť původně podanou žalobu změnil až v rámci druhého řízení před městským soudem. Nelze proto výrok o nákladech neoprávněně vztahovat i na první řízení před městským a vrchním soudem, jehož předmětem nebyl rozšířený, ale původně uplatněný nárok.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, vyžádaným spisem a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95
(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.
8. Z §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle §237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá. Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dále platí, že dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, anebo které je zjevně bezdůvodné, dovolací soud odmítne. Z uvedených ustanovení je zřejmé, že vymezení náležitostí dovolání i následky vadně podaného dovolání jsou předmětem běžného zákona, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů veřejné moci. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
9. V nyní posuzované věci Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu nevyplývá neústavní vznesení požadavku na uvádění jednacích čísel rozhodnutí, na něž stěžovatel odkazuje, nebo právních vět. Nejvyšší soud naopak výslovně uvádí, že je povinností dovolatele uvést alespoň judikované právní závěry. Předmětem přezkumu proto zůstává otázka, zda stěžovatel předpoklady přípustnosti řádně formuloval. Z napadeného dovolání (srov. č. l. 635 a násl. spisu vedeného městským soudem pod sp. zn. 56 Cm 538/2011) vyplývá, že pod písm. A, B a C stěžovatel skutečně formuluje tři právně významné otázky, avšak ve smyslu §237 o. s. ř. ani povrchně nenaznačuje, zda nebo jak se při jejich řešení vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo že v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo jsou Nejvyšším soudem rozhodovány rozdílně anebo že mají být Nejvyšším soudem posouzeny jinak. Tuto povinnost naplnil pouze u otázky pod písm. D, o které však Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl. Z pohledu splnění náležitostí dovolání ve smyslu předpokladů jeho přípustnosti nelze Nejvyššímu soudu nic vytknout.
10. Jde-li o tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší soud nesprávně nezohlednil výši uplatněného nároku před a po změně žaloby, tedy v původním řízení a v následně vedeném řízení městským soudem po zrušení původního rozhodnutí, souhlasí Ústavní soud s ustálenými závěry Nejvyššího soudu (včetně v napadeném usnesení citovaných usnesení) o posouzení úspěchu ve věci podle předmětu řízení a konečného rozhodnutí. Na tomto místě Ústavní soud připomíná, že prvoinstanční řízení před i po zrušení rozhodnutí odvolacím soudem představuje jediný celek. Nadto je třeba zohlednit, že občanské soudní řízení sporné je ovládáno dispoziční zásadou, je to proto žalobce, kdo určuje předmět řízení a stanovuje meze soudního rozhodnutí. S tím je však spojen i odpovědný přístup při formulaci žalobního petitu, jehož nedílnou součástí je i posouzení potencionální náhrady nákladů řízení druhé straně pro případy plného nebo částečného neúspěchu ve věci.
11. Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu