ECLI:CZ:US:2020:1.US.3390.19.1
sp. zn. I. ÚS 3390/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti JUDr. Jany Tvrdkové, soudní exekutorky Exekutorského úřadu Praha 4, Hornokrčská 650/29, Praha 4, zastoupené Mgr. Adamem Polánským, advokátem se sídlem Kamlerova 795, Říčany, proti usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 21. 8. 2019 č. j. 50 EXE 658/2018-113, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že pověřením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 14. 6. 2018 č. j. 50 EXE 658/2018-22, byla k návrhu oprávněného nařízena exekuce na majetek povinného podle exekučního titulu, a to rozhodčího nálezu rozhodce Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR ze dne 5. 2. 2018 č. j. Rsp 229/17, pro vymožení pohledávky ve výši 800 000 Kč s příslušenstvím, přičemž vedením exekuce byla pověřena stěžovatelka v postavení soudní exekutorky. Dne 4. 7. 2018 bylo povinnému doručeno Vyrozumění o zahájení exekuce a Výzva k dobrovolnému plnění. Dne 10. 7. 2018 podal povinný návrh na odklad a zastavení exekuce. Namítal, že exekuční titul je nevykonatelný, neboť mu nebyl řádně doručen; rozhodce neměl pravomoc k vydání rozhodčího nálezu, neboť povinný nikdy žádnou rozhodčí smlouvu s oprávněným neuzavřel, s oprávněným pouze sepsal dohodu o uznání dluhu, na které je až po podpisu stran jiným typem písma dopsáno, že spory vznikající z tohoto uznání dluhu budou řešeny Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR; dluh nebylo možné vymáhat a zajistit protože se jednalo o půjčku vědomě poskytnutou do hry (elektronická ruleta). Usnesením exekutorského kandidáta ze dne 11. 7. 2018 byla exekuce do právní moci rozhodnutí o návrhu povinného na zastavení exekuce odložena. Dne 11. 7. 2018 podal povinný Městskému soudu v Praze žalobu na zrušení rozhodčího nálezu. Při jednání konaném dne 3. 10. 2018 bylo řízení o zastavení exekuce odročeno do rozhodnutí Městského soudu v Praze o uvedené žalobě. Dne 5. 3. 2019 oprávněný podal návrh na zastavení exekuce, který odůvodnil tím, že v mezidobí uzavřel s oprávněným dohodou o narovnání, na jejímž základě došlo k narovnání jejich vzájemných sporných práv a povinností, kdy povinný se zavázal, že oprávněnému uhradí částku ve výši 1 300 000 Kč a vezme zpět žalobu na zrušení rozhodčího nálezu u Městského soudu v Praze, zatímco oprávněný se zavázal, že podá návrh na zastavení exekuce. Usnesením ze dne 19. 3. 2019 rozhodla stěžovatelka o částečném zastavení exekuce v rozsahu vymáhané pohledávky s příslušenstvím a nákladech oprávněného, ve vztahu k nákladům exekuce soudní exekuci nezastavila. Rozhodnutí nabylo právní moci, neboť oba účastníci se vzdali práva na odvolání.
Dne 19. 3. 2019 vydala stěžovatelka příkaz k úhradě nákladů exekuce, kterým určila výši nákladů částkou 240 185 Kč a povinnost zaplatit tyto náklady uložila povinnému, oprávněnému náhradu nákladů řízení nepřiznala. Rozhodnutí odůvodnila zejména tím, že došlo k částečnému zastavení exekuce z procesního zavinění povinného. Při výpočtu odměny soudního exekutora vycházela ze základu ve výši 1 300 000 Kč, což představuje částku, kterou měl povinný uhradit oprávněnému na základě dohody o narovnání, ke snížení výše nákladů exekuce neshledala důvod.
K námitkám povinného Okresní soud v Mladé Boleslavi ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 21. 8. 2019 změnil příkaz k úhradě nákladů exekuce tak, že se oprávněnému ukládá povinnost uhradit náklady exekuce ve výši 6 655,00 Kč, neboť na jeho straně shledal procesní zavinění za zastavení exekuce. S ohledem na postup oprávněného v civilním řízení o zrušení exekučního titulu, kterým odvrátil možnost soudu o sporu věcně rozhodnout a raději přistoupil k uzavření dohody o narovnání, ač mu svědčila existence exekučního titulu, z něhož byl oprávněn vymoci vyšší částku, dospěl soud k závěru, že fakticky procesně úspěšným v tomto řízení byl povinný jako žalobce. Úhrada částky 1 300 000 Kč stran povinného nebyla plněna pod tlakem exekuce, ale v rámci dohody o narovnání, která se týkala sporné existence exekučního titulu. Při výpočtu nákladů exekuce soud vycházel ze skutečnosti, že návrhem povinného na odklad a zastavení exekuce došlo ze zákona k odkladu exekuce do právní moci rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce, přičemž do doby odložení exekuce soudní exekutorka v rámci krátké doby, během které se exekuce prováděla, nevymohla žádné plnění a neučinila tolik úkonů, aby jejich náhrada překročila paušální výši.
Stěžovatelka nesouhlasí s výší jí přiznaných nákladů a s právním závěrem soudu o procesním zavinění oprávněného na zastavení exekuce. Zejména je přesvědčena, že v daném případě šlo ze strany povinného o plnění pod tlakem exekuce. Za základ pro odměny exekutora proto považovala částku 1 300 000,00 Kč, kterou oprávněný obdržel od povinného na základě dohody o narovnání. Dále poukazuje na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, podle níž se za úhradu pod vlivem exekuce, kterou je nutné zohlednit ve výpočtu nákladů exekuce, považuje i uzavření dohody o narovnání mezi oprávněným a povinným, následované zastavením exekuce na návrh oprávněného.
Okresní soud v Mladé Boleslavi ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, Ústavní soud je proto nezasílal stěžovatelce k replice.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí i vyžádaného soudního spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Uvedené zásady se ještě markantněji promítají do rozhodování o nákladech řízení, včetně řízení exekučního. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky, jejichž podstatou je polemika s názorem okresního soudu, kdy se domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Úkol Ústavního soudu však nespočívá v tom, aby z pozice dalšího odvolacího orgánu přehodnocoval výroky o nákladech řízení v běžných civilních sporech, či posuzoval mechanismus jejich výpočtu, přepočítával jejich výši, posuzoval účelnost vynaložených nákladů řízení a zaujímal direktivní stanovisko, když tuto pravomoc nemá ani Nejvyšší soud jako nejvyšší článek soudní soustavy (srov. sp. zn. II. ÚS 2578/18).
S ohledem na argumentaci stěžovatelky Ústavní soud rovněž připomíná, že byť je třeba trvat na závaznosti nálezů Ústavního soudu, nelze k aplikaci vyslovených závěrů přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Každý případ má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
V projednávané věci především došlo k uzavření dohody o narovnání v souvislosti s řízením vedeným u Městského soudu v Praze, ve kterém teprve mělo být rozhodnuto, zda je vůbec dán exekuční titul, který měl být podkladem k exekučnímu řízení. Pokud se oprávněný rozhodl vzít návrh na výkon rozhodnutí s ohledem na dohodu stran uzavřenou v rámci jiného řízení zpět, nelze úvahám soudu o jeho procesním zavinění přisuzovat ústavně rozporný charakter. Rovněž nelze odhlédnout od toho, že povinný okamžitě reagoval na vyrozumění o zahájení exekuce návrhem na její zastavení a odklad z důvodu neplatnosti a nevykonatelnosti exekučního titulu (rozhodčího nálezu). Exekutor již následující den po obdržení těchto návrhů exekuci odložil do doby rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce a řízení o návrhu na zastavení exekuce bylo odročeno do doby rozhodnutí Městského soudu v Praze o zrušení exekučního titulu. Za dané situace bylo zcela na zvážení stěžovatelky, zda bude ve věci činit procesní úkony k vymožení pohledávky.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud, který věc posoudil v rámci svých kompetencí a s ohledem na celý kontext věci, neshledal, že by se okresní soud při rozhodování o námitkách proti exekučnímu příkazu dopustil pochybení, jež by vedlo k porušení ústavnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu