ECLI:CZ:US:2020:1.US.3434.18.1
sp. zn. I. ÚS 3434/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Milady Trojanové, zastoupené JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem, sídlem Malá Skála 397, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. června 2018 č. j. 30 Co 251/2017-142, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a Karla Kužela, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 10. 2018, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Dne 15. 11. 2012 byla uzavřena smlouva o nájmu bytu mezi stěžovatelkou jako pronajímatelkou a vedlejším účastníkem jako nájemcem. Nájem bytu skončil dne 31. 5. 2013. Po dobu jeho trvání zajišťovala stěžovatelka pro vedlejšího účastníka služby spojené s nájmem. Nájemné bylo dohodnuto ve výši 4 500 Kč měsíčně. Elektrická energie, vodné a stočné a plynové vytápění byly hrazeny samostatně jako poplatky za služby, u nichž záloha činila 2 500 Kč měsíčně. Splatnost nájemného i záloh byla stanovena k 15. dni měsíce v hotovosti k rukám stěžovatelky. Zároveň bylo sjednáno, že skutečná cena energií bude stanovena podle údajů uvedených na elektroměru a vodoměru a v cenících poskytovatele elektrické energie a poskytovatele vody.
3. Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") ze dne 31. 7. 2017 č. j. 5 C 127/2014-118 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 16 432 Kč s úrokem z prodlení. Předmětná částka měla představovat nedoplatek na službách za dobu trvání nájemního vztahu. Důvodem zamítnutí byla skutečnost, že okresní soud na základě provedeného dokazování neměl za prokázanou skutečnou spotřebu vedlejšího účastníka.
4. Podle §696 odst. 6 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník") měl pro případ, že se pronajímatel s nájemce nedohodne jinak, stanovit způsob výpočtu úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu a způsob jejich placení zvláštní právní předpis. Tímto právním předpisem byla dříve vyhláška Ministerstva financí č. 85/1997 Sb., o nájemném z bytů pořízených v družstevní bytové výstavbě a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním těchto bytů. Tato vyhláška byla nicméně zrušena k 1. 1. 2011 vyhláškou č. 301/2010 Sb. Následně byl až s účinností od 1. 1. 2014 přijat zákon č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty. V mezidobí, tedy i v období, kdy trval uvedený nájemní vztah, nebyl účinný žádný právní předpis, který by upravoval požadavky kladené na vyúčtování plnění spojených s užíváním bytu.
5. Z počítačově zpracovaných vyúčtování energií podle okresního soudu vyplynulo, že se týkají nemovitosti stěžovatelky a byla vystavena na jméno stěžovatelky jako odběratelky, nikoli však, v jakém rozsahu se týkají toho kterého ze dvou bytů v této nemovitosti. Kromě toho okresní soud poukázal na rozpory plynoucí zejména ze srovnání číselných údajů u elektroměru zaznamenaného v předávacím protokole ze dne 15. 11. 2012 a konečného stavu z předávacího protokolu ze dne 4. 6. 2013, kdy právě konečný stav byl nelogicky nižší. Obdobný rozpor lze nalézt mezi konečným stavem elektroměru k 30. 9. 2012, který byl zjištěn poté, co skončil nájem bytu předchozí nájemkyni, a údajem zaznamenaným v protokolu při převzetí bytu. Ve vztahu k spotřebované vodě není ve spisu založeno žádné vyúčtování vodného a stočného za žalované období, a to přestože stěžovatelka byla dne 17. 5. 2017 vyzvána, aby doplnila svá tvrzení a předložila soudu důkazy rovněž ohledně skutečné spotřeby vody vedlejšího účastníka, včetně uvedení ceny této komodity.
6. K výzvě okresního soudu stěžovatelka doručila dne 29. 5. 2018 jako nedílnou součást svého vyjádření nové vyúčtování energií, jež bylo doručeno zástupci vedlejšího účastníka. Ani tímto podáním však neměla unést břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně skutečné spotřeby vedlejšího účastníka za období trvání nájemního vztahu. Skutečnost, že tehdy nebyl účinný žádný právní předpis, upravující vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu, nevylučovala provedení řádného vyúčtování, které mohlo přivodit splatnost nedoplatku. Postačovalo, aby obsahovalo všechny předepsané náležitosti, aby v něm byla uvedena cena ve správné výši a aby s ním nájemce byl seznámen. Předložené vyúčtování, spočívající v ručně psaném výpočtu obsaženém ve spisu, podle okresního soudu nelze považovat za řádné.
7. K odvolání stěžovatelky byl uvedený rozsudek potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 6. 2018 č. j. 30 Co 251/2017-142. Stěžovatelka měla za účelem stanovení množství dodaných médií uvést a dostatečně prokázat, jaký byl stav měřidel energií na počátku nájemního vztahu a po jeho ukončení. Za účelem stanovení ceny měla specifikovat jednotkové ceny vody, elektřiny a plynu se zřetelem na stav panující v době poskytnutí plnění v podobě příslušných služeb. Nestačilo pouze uvést, jaké částky dodavatelé energií a vody stěžovatelce vyúčtovali. Okresní soud si byl vědom této procesní situace a podle §118a odst. 1 občanského soudního řádu poučil stěžovatelku o nutnosti doplnit svá tvrzení k jednotlivým uplatněným nárokům, včetně důsledků nesplnění výzvy v podobě možného neúspěchu v řízení. Po provedení navržených důkazů seznámil stěžovatelku se svým názorem, že neuvedla dostatečná skutková tvrzení ohledně skutečné spotřeby vedlejšího účastníka a že předložené důkazy nejsou dostačující. Nebylo přitom povinností okresního soudu poučit ji konkrétněji. Soud sám totiž nemůže vytrhovat určité stránky z tvrzení účastníka a postupem podle §118a odst. 1 občanského soudního řádu mu je "vnucovat" k rozvedení a další konkretizaci.
8. Pro krajský soud nebyly ani z listiny, připojené jako příloha k podání stěžovatelky učiněnému dne 25. 5. 2017, seznatelné relevantní údaje ohledně jednotkové ceny uváděných energií, a proto neshledal v postupu okresního soudu žádné pochybení. Krajský soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry okresního soudu, jež považoval za dostatečně vysvětlená. Naopak nepřisvědčil námitkám nesprávného procesního postupu okresního soudu ohledně koncentrace řízení, břemena tvrzení a břemena důkazního. Nejde o překvapivé rozhodnutí, jestliže se okresní soud na základě hodnocení provedených důkazů neztotožnil s argumentací jednoho z účastníků řízení, na jejímž základě tento konstruuje svůj hmotněprávní nárok, a jím podaný návrh zamítne jako nedůvodný. V takových případech nemá soud povinnost účastníka řízení se svým právním závěrem předem seznamovat.
III.
Argumentace stěžovatelky
9. Stěžovatelka vytýká obecným soudům, že svá skutková zjištění nedoplnily o údaje obsažené na jí předložené odborné listině, zpracované podnikatelkou s oprávněním k provádění vyúčtování záloh na ceny služeb poskytovaných spolu s nájmem bytu, v níž bylo odkazováno na faktury externích dodavatelů těchto služeb. Vyúčtování záloh ze strany stěžovatelky vedlejšímu účastníkovi spočívalo jen v přeúčtování ceny těchto služeb, včetně respektování jednotkových cen těchto externích dodavatelů. Stěžovatelka se domnívá, že unesla břemeno důkazní i břemeno tvrzení. Obecné soudy se podle jejího názoru dopustily přílišného formalismu. Povinnost tvrzení lze podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu splnit i odkazem na příslušnou listinu, která je připojena k podání účastníka řízení. Není účelné, aby účastník řízení jen opisoval údaje technické povahy z listiny, na kterou odkazuje, protože by to nemělo žádný vlastní osobní přínos.
10. Zvláštnost svého případu spatřuje stěžovatelka v tom, že je jí přičítána k tíži absence právní úpravy upravující způsob řádného vyúčtování ceny služeb spojených s nájmem bytu. V době, kdy tyto vedlejšímu účastníkovi vyúčtovávala, se spolehla na svůj selský rozum pronajímatelky bytu, jehož správnost jí potvrdil jiný případ vyúčtování ceny služeb, projednávaný jiným soudem. Argumentovat v neprospěch stěžovatelky, která je právním laikem, někdejší judikaturou Nejvyššího soudu je nepatřičné. Krajský soud se měl navíc dopustit jistého procesně schizofrenního postupu. Buď je totiž listina připojená k podání ze dne 25. 5. 2017 jako důkazní prostředek zcela nepoužitelná, anebo použitelná je a lze z ní čerpat poznatky o rozhodném skutkovém stavu. Vytýkané procesní vady řízení se týkají postupu obou soudů.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatelka neměla k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
12. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a napadeným rozhodnutím, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám totiž není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
14. Ústavní soud konstatuje, že důvodem zamítnutí žaloby stěžovatelky bylo neprokázání skutečné spotřeby vody, elektřiny a plynu ze strany vedlejšího účastníka, tedy úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu podle §696 odst. 6 občanského zákoníku, za dobu, kdy mezi nimi trval nájemní vztah. V tomto ohledu obecné soudy provedly navržené důkazy a vyhodnotily je tak, že údaje z nich zjištěné neumožňují ani částečně přisvědčit tvrzení stěžovatelky ohledně výše nedoplatků vedlejšího účastníka za služby. Jejich hodnocení přitom nelze vytknout, že by kladly nepředvídatelné požadavky na formu vyúčtování pro dobu, kdy tato forma nebyla právním předpisem stanovena. Bylo na stěžovatelce, aby výši nedoplatku prokázala jakýmkoli způsobem, včetně případného jí či jinou osobou vyhotoveného vyúčtování. Ústavní soud neshledává, že by byl dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením ze strany obecných soudů. Jejich skutková zjištění i právní závěry byla náležitě odůvodněna. Napadeným rozhodnutím proto nedošlo k vybočení z ústavních záruk spravedlivého procesu. Nebylo jím porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiné její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
15. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu