ECLI:CZ:US:2020:1.US.3463.19.1
sp. zn. I. ÚS 3463/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Gunnex s.r.o., se sídlem Pobřežní 649/36, Praha 8, zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2019 č. j. 4 Afs 152/2019-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2019 č. j. 11 Af 12/2017-61. Tvrdí, že uvedeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 a čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu správních orgánů, které stěžovatelce doměřily antidumpingové clo. K porušení uvedených práv stěžovatelky mělo dojít též v důsledku nesprávného právního posouzení věci ze strany kasačního soudu, který zamítl její kasační stížnost, a aproboval tak uvedený postup správních orgánů.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Celní úřad pro hl. m. Prahu rozhodnutím ze dne 29. 4. 2016 č. j. 1616-6/2016-510000-51 doměřil stěžovatelce antidumpingové clo na "sklovláknitou armovací tkaninu vyztuženou plastem k použití ve stavebnictví (perlinka)", která měla podle celního prohlášení pocházet z Indie, ale podle zjištění celního úřadu pocházela z Číny, ve výši 424 110 Kč a uložil penále ve výši 84 822 Kč. Generální ředitelství cel rozhodnutím ze dne 20. 1. 2017 č. j. 5146/2017-900000-304.7 rozhodnutí celního úřadu změnilo tak, že povinnost zaplatit penále z výroku prvostupňového rozhodnutí vypustilo a ve zbytku rozhodnutí potvrdilo. Výše citovaným rozsudkem Městský soud v Praze zamítl žalobu stěžovatelky a následně Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy.
Po posouzení ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí kasačního soudu je zřejmé, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, potažmo Městského soudu v Praze, vedenou výhradně v rovině práva podústavního. Přestože ústavní stížnost postrádá jakoukoli ústavně právní argumentaci, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a nenalezl v něm vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jeho rozhodnutí nelze označit za svévolné. Se všemi námitkami stěžovatelky se řádně vypořádal, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s ustanoveními zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, a zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád.
Ústavní soud považuje závěry kasačního soudu k možnosti prodloužení lhůty k předložení důkazů, jakož i k překladu dokumentů předložených v celním řízení, které jsou obsaženy v napadeném rozhodnutí, za řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické. Ústavní soud při přezkumu napadeného rozhodnutí neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu