ECLI:CZ:US:2020:1.US.3466.19.1
sp. zn. I. ÚS 3466/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti JONEA, s.r.o., se sídlem Majdalenky 908/10c, Brno, zastoupené Mgr. Davidem Rašovským, advokátem, se sídlem Hlinky 135/68, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. srpna 2019 č. j. 2 As 272/2018-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 29. 10. 2019 a doplněné podáním ze dne 15. 11. 2019, stěžovatelka podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky byla napadeným rozhodnutím porušena její ústavně zaručená základní práva, a to především právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka byla shledána vinnou ze spáchání správního deliktu podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném do 30. 6. 2017, a to rozhodnutím Městského úřadu Židlochovice, odboru dopravy ze dne 8. 2. 2017 č. j. OD/104871/2016. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které bylo zamítnuto rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 27. 6. 2017 č. j. JMK 93797/2017. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího orgánu podala stěžovatelka správní žalobu, kterou Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 6. 2018 č. j. 73 A 29/2017-39 zamítl. Stěžovatelka vydaný rozsudek napadla kasační stížností. Nejvyšší správní soud, rozsudkem napadeným ústavní stížností, kasační stížnost zamítl.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůraznila, že meritum sporu se týká ústavně konformní interpretace a aplikace §125f, §125g a §125h zákona o silničním provozu, tedy objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla. Podle názoru stěžovatelky objektivní odpovědnost provozovatele vozidla sama o sobě je přiměřená a může vést ke zvýšení bezpečnosti silničního provozu. Nicméně stěžovatelka sdílí obavu, kterou Ústavní soud vyslovil v bodě 109 nálezu ze dne 16. 5. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 15/16 (N 95/89 SbNU 409; 116/2018 Sb.) tedy, že orgány veřejné moci nepostupují ústavně konformním způsobem a rozmístění radarů včetně procesního postupu v rámci přestupkového řízení s provozovateli vozidel slouží především k naplnění obecních rozpočtů a někdy bohužel i soukromých kapes. Podle názoru stěžovatelky je třeba posoudit objektivní odpovědnost provozovatele vozidla jako ústavně konformní za přísné podmínky zachování proporcionality a legitimního cíle.
5. Stěžovatelka má za to, že postup správních orgánů je v rozporu se smyslem a účelem zákona o silničním provozu, když Krajský soud v Brně a Nejvyšší správní soud tento postup aprobovaly, tolerovaly a nedržely se ústavně konformního výkladu práva. Stěžovatelka konkrétně namítá, že správní orgány neučinily nezbytné kroky vedoucí k identifikaci pachatele přestupku, odmítli jí nabízenou součinnost, nenařídily ústní jednání a tak jí byl znemožněn přístup ke spravedlnosti, nebylo jí umožněno právo být slyšena, nebyl dodržen princip rovnosti v řízení a věc byla projednávána se značnými průtahy bez zavinění stěžovatelky.
6. Stěžovatelka namítá, že v rozhodnutích správních orgánů chybí konkrétní hodnocení škodlivosti přestupku provozovatele vozidla, spočívají v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, na což stěžovatelka upozornila v kasační stížnosti. Spor stěžovatelky, ve kterém byla uložena sankce ve výši 2 500 Kč, se podle názoru stěžovatelky může na první pohled jevit jako bagatelní, nicméně právní hranice bagatelnosti nemusí být určující s ohledem na kvalitativní stránku věci a zákon o objektivní odpovědnosti provozovatelů vozidel nesmí být zneužit k naplnění obecních pokladem v řádech miliard ročně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
10. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými Nejvyšším správním soudem, argumentace stěžovatelky postrádá ústavněprávní rozměr.
11. Ústavní soud především zohlednil, že stěžovatelka shora předestřené námitky uplatnila již v řízení před Nejvyšším správním soudem, proto se zaměřil pouze na to, zda se jimi Nejvyšší správní soud zabýval a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádal. Ústavní soud v tomto směru dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v dostatečném rozsahu, se vznesenými námitkami stěžovatelky se řádně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně objasnil, z jakých důvodů nepovažuje námitky stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu za důvodné. Ústavní soud proto dovozuje, že rozsudek Nejvyššího správního soudu nevykazuje prvky libovůle, neboť je z jeho odůvodnění dostatečně zřejmé, z jakých úvah při posuzování kasační stížnosti vycházel, jeho závěry jsou ústavně souladné a není důvod je zpochybňovat. Ústavní soud proto nepovažuje za přínosné tyto závěry podrobně opakovat, když na ně postačí pro stručnost odkázat. Nelze tedy než konstatovat, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouhou polemikou se soudy učiněným výkladem aplikovaných ustanovení zákona o silničním provozu.
12. Ústavní soud se ústavní konformitou §125f odst. 1 zákona o silničním provozu, zabýval a v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/16, na který stěžovatelka odkázala, dovodil, že tato právní úprava je ústavně souladná. V tomto nálezu Ústavní soud uvedl, že důvod, pro který zákonodárce přistoupil ke stanovení objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla nad rámec již existující úpravy přestupků podle zákona o silničním provozu, spočívá ve snaze odstranit stav, kdy některé z těchto přestupků nebylo možné ve velkém počtu případů postihovat za situace, kdy bylo sice spolehlivě prokázáno, že se přestupek stal, chyběly však účinné prostředky ke zjištění osoby řidiče, který se ho měl dopustit. Odpovědnost provozovatele vozidla za správní delikt podle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu, ve znění účinném do 30. června 2017, je pak věcně opodstatněna tím, že právě na provozovateli vozidla, kterým je buď vlastník, nebo jiná osoba se souhlasem vlastníka, zpravidla závisí, kdo vozidlo užívá. Protože provozovatel vozidla odpovídá za správní delikt bez ohledu na zavinění, jeho odpovědnost primárně neslouží potrestání řidiče, který porušil některou z povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích. Vůči řidičům má působit zejména preventivně, aby se porušování těchto povinností do budoucna nedopouštěli (srov. kupř. usnesení ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2478/19 a ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. III. ÚS 3187/19).
13. Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo v rozporu s jeho rozhodovací praxí. V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatelku příznivý, nelze spatřovat porušení práva chráněného čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
14. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě. Neobstojí ani, dovolává-li se stěžovatelka čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť zásada rovnosti tam zakotvená má reflexi výlučně procesní; přitom není důvod pochybovat, že rovného postavení se stěžovatelce dostalo.
15. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatelky na právní závěry uvedené v ústavní stížnosti citovaných rozhodnutích neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
16. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu