ECLI:CZ:US:2020:1.US.3472.19.1
sp. zn. I. ÚS 3472/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti MIGO, s.r.o., se sídlem Kazín č. ev. 482, 155 31 Praha 5 - Lipence, zastoupené Davidem Černým, advokátem se sídlem Nad Šutkou 1811/12, 182 00 Praha 8 - Kobylisy, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 4603/2018-624 ze dne 22. 7. 2019 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že jím Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 33/2016-572 ze dne 7. 12. 2016, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 45 Cm 119/2007-503 ze dne 5. 10. 2015, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky požadující zaplacení smluvní pokuty z blíže specifikované smlouvy o dílo a jímž bylo současně rozhodnuto o dalších souvisejících nárocích, včetně vzájemného návrhu žalované.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že Nejvyšší soud porušil požadavek na právní jistotu a předvídatelnost soudního rozhodování tím, že zatímco ve svém dřívějším rušícím rozsudku sp. zn. 23 Cdo 3904/2009 ze dne 25. 7. 2012 v téže věci vyslovil názor, že smlouva o dílo je absolutně neplatná, v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3622/2011 ze dne 18. 12. 2012, vydaném v úzce související věci, neplatnost téže smlouvy o dílo neshledal. Nejvyšší soud dle jejího názoru v prvně uvedeném rozsudku posoudil platnost smlouvy o dílo formalisticky s ohledem na doslovné znění smlouvy, ač z předchozího řízení byl dobře znám důvod smluvních ujednání, jejich práva a povinnosti. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále přiblížila.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud nepochybil, pakliže dovolání stěžovatelky odmítl. Dovolací soud uvedl, že ve svém rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3622/2011 ze dne 18. 12. 2012 se platností předmětné smlouvy o dílo nezabýval, tudíž se od rozsudku sp. zn. 23 Cdo 3904/2009 ze dne 25. 7. 2012 ani odchýlit nemohl. Takové odůvodnění nepokládá Ústavní soud za ústavně nekonformní. K tomu se sluší podotknout, že v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3622/2011 ze dne 18. 12. 2012 Nejvyšší soud nepřehlédl námitku žalované ohledně dříve vyslovené absolutní neplatnosti dané smlouvy o dílo právě v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 3904/2009 ze dne 25. 7. 2012, a odvolacímu soudu uložil, aby k této skutečnosti patřičně přihlédl v novém řízení. Ačkoliv se bezpochyby Nejvyšší soud mohl i v judikátu sp. zn. 32 Cdo 3622/2011 omezit na své dřívější zjištění absolutní neplatnosti smlouvy o dílo, využil tento prostor pro výklad problematiky moderace smluvní pokuty. Ve skutečnosti tedy nejsou tyto dva rozsudky Nejvyššího soudu ve vzájemném rozporu, pouze se doplňují.
Ostatně tentýž vývod učinil dovolací soud i ve svém usnesení č. j. 23 Cdo 3159/2018-295 ze dne 22. 11. 2018, kterým skončilo soudní řízení vedené po vydání vzpomínaného kasačního rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3622/2011 ze dne 18. 12. 2012 a kterým bylo dovolání stěžovatelky rovněž odmítnuto jako nepřípustné s poukazem na stejné závěry, které Nejvyšší soud předestřel v nyní rozporovaném usnesení. Následnou ústavní stížnost stěžovatelky pak Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. I. ÚS 488/19 ze dne 23. 4. 2019 jako zjevně neopodstatněnou. V něm vyložil, proč hodnocení Nejvyššího soudu v otázce platnosti uvedené smlouvy o dílo nepokládá za svévolné. Z hlediska použité argumentace se přitom tehdejší ústavní stížnost neliší od té nynější, a není proto důvodu, aby Ústavní soud svůj postoj jakkoli přehodnotil.
Z výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu