ECLI:CZ:US:2020:1.US.3473.19.1
sp. zn. I. ÚS 3473/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele M. N., zastoupeného Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2019 č. j. 25 Cdo 4531/2018-136, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2018 č. j. 58 Co 86/2018-102 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. ledna 2018 č. j. 98 C 183/2015-76, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z obsahu spisu, napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel (v té době nezletilý) a jeho matka P. V. se rozhodli podat žalobu na ochranu osobnosti, kterou se po znalkyni domáhají náhrady nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč a omluvy za zásah do osobnostních práv. Zásah měl spočívat v tom, že znalkyně neodborně, bez diagnostické kompetence a oprávnění k poskytování zdravotních služeb, popřela diagnózu nezletilého, která mu byla předtím i později diagnostikována odbornými psychiatrickými pracovišti. Rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud"), potvrzeným rozhodnutím Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo řízení zastaveno, matce nezletilého stěžovatele nebyl udělen souhlas s uzavřením dohody o právním zastoupení nezletilého advokátkou a s udělením plné moci advokátce a dále nebyl udělen souhlas s podáním žaloby na ochranu osobnosti. Oba soudy dospěly k závěru, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu není vedení sporu v zájmu nezletilého. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele a jeho matky usnesením ze dne 27. 6. 2019 č. j. 25 Cdo 4531/2018-136 podle §243d odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu zamítl.
3. Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí, obdobně jako již v řízení před Ústavním soudem ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1090/17, zejména namítá, že soudy potlačily jeho právo na soudní ochranu proti neoprávněným zásahům do jeho osobnostních práv. Postupovaly vůči němu příliš paternalisticky a nehledaly méně restriktivní řešení majetkových rizik pro nezletilého. Dále namítá, že nebyl řádně zjištěn jeho názor a zajištěna ochrana jeho práv ze strany kolizního opatrovníka. Poukazuje na nedostatky v předcházejícím řízení, které bylo dle jeho názoru přepjatě formalistické. Nesouhlasí s posouzením otázky jeho zájmu (nyní již zletilého stěžovatele) domáhat se nemajetkové újmy, kdy mu byl odepřen souhlas opatrovnického soudu k podání žaloby, která byla nesprávně právně posouzena jako nejistý úspěch. Závěr soudů není ničím podložen a soudy se nevypořádaly s prohlášením matky, že přebírá odpovědnost za případné soudní náklady.
4. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
5. Ústavní soud v této souvislosti považuje za nezbytné předně zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoli "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů vydaným v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé (nyní již zletilého stěžovatele) v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí ve věci významné pro nezletilého v intencích §466 písm. j) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."). Stěžovatel staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, zčásti předkládal v obdobném znění již v předchozím řízení. Stěžovatel tak s ústavní stížností fakticky nakládá jako s dalším procesním prostředkem, jehož prostřednictvím se domáhá prosazení předkládaného návrhu.
6. Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů, které neudělily souhlas matce tehdy nezletilého stěžovatele k podání žaloby na ochranu osobnosti. Žalobou se po znalkyni domáhali náhrady nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč a omluvy za zásah do osobnostních práv. Soud řízení mezi stěžovatelem a žalovanou zastavil postupem podle §104 odst. 2 občanského soudního řádu pro nedostatek podmínky řízení, který se nepodařilo odstranit, a to konkrétně pro nedostatek souhlasu opatrovnického soudu podle §898 odst. 1 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), k podání žaloby za stěžovatele, když Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud opatrovnický rozsudkem ze dne 13. 9. 2016 č. j. 32 P 41/2015-1263 rozhodl tak, že takový souhlas neuděluje a Ústavní soud usnesením ze dne 16. 5. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1090/17 odmítl ústavní stížnost, kterou stěžovatel podal proti předmětnému rozsudku a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2017 č. j. 55 Co 461/2016-1290, kterým byl - v rozhodné části udělení nesouhlasu - zmíněný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 potvrzen.
7. Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363); či nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy a především posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (dle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte) a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)].
8. Ústavní soud ověřil, že oba soudy se návrhem stěžovatele řádně zabývaly, městský soud zvažoval všechny jeho námitky. V odůvodnění rozhodnutí soudy objasnily, na základě jakých úvah, v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, dospěly ke shora nastíněným závěrům. Zejména zdůraznily, že předběžně vyhlídky na úspěch ve sporu se jeví jako velmi nejisté. Tvrzená skutková podstata zásahu do osobnosti, který měl spočívat v tom, že žalovaná jako znalkyně odpověděla na otázky soudu ohledně zdravotního stavu odlišnou diagnózou než jiní znalci, se jeví jako značně sporná. Riziko zátěže pro jmění nezletilého je zvyšováno též tím, že je požadováno také zadostiučinění v penězích. Městský soud v odůvodnění rozhodnutí (55 Co 461/2016-1290) dále uvedl, že stěžovatel se odvolacího jednání zúčastnil a k věci se vyjádřil tak, že ponechal rozhodnutí na úvaze soudu. Z jeho projevu (včetně neverbálních složek) vyplynulo, že nezletilý sám nepociťuje na žalobě na ochranu osobnosti zájem (č. l. 68).
9. V dané věci stěžovatel navrhl zrušit i rozhodnutí Nejvyššího soudu, aniž by cokoli konkrétně namítal při posouzení dovolání. V této souvislosti je třeba podotknout, že zásada minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů se v případě Nejvyššího soudu projevuje především tím, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do problematiky posuzování důvodnosti dovolání. Ze skutečnosti, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu, přitom nelze bez dalšího dovozovat porušení jejho základního práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces totiž není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
10. Stěžovatel podal dovolání, jehož přípustnost odůvodnil dle §237 občanského soudního řádu tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení v praxi dovolacího soudu dosud neřešené právní otázky, a to zda absence souhlasu opatrovnického soudu podle §898 odst. 1 občanského zákoníku je důvodem pro zastavení řízení i v případě, že žalobce je ve věku blízkém plné svéprávnosti a na projednání žaloby trvá. Zároveň uvedl, že tato otázka nebyla po účinnosti nyní platného občanského zákoníku soudy doposud komplexněji řešena. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele usnesením ze dne 27. 6. 2019 č. j. 25 Cdo 4531/2018-136 zamítl. Uvedl přitom, že s novou právní úpravou není důvod měnit dávno přijatý přístup k řešení této otázky, neboť při výkladu §898 odst. 1 občanského zákoníku lze využít závěrů ustálené judikatury k §28 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a se závěry soudů nižší instance se tedy ztotožnil. V odůvodnění usnesení podotkl, že jestliže zákonní zástupci jsou povinni též spravovat majetek těch, které zastupují, a nejde-li o běžnou záležitost, tak k nakládání s majetkem je třeba schválení soudu. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že podání jakékoli žaloby je neběžnou záležitostí, která může mít daleké dosahy do sféry nezletilého. Na uvedeném závěru nic nemění fakt, že nezletilý je ve věku blízkém dospělosti.
11. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z pohledu stěžovatele je přezkoumávané rozhodnutí městského soudu správné, potvrdil-li rozhodnutí obvodního soudu o zastavení řízení podle §104 odst. 2 občanského soudního řádu. Pro neodstranění nedostatku podmínky řízení za situace, kdy bylo opatrovnickým soudem podle §466 písm. k) z. ř. s. pravomocně rozhodnuto, že se matce stěžovatele neuděluje souhlas k podání žaloby v přezkoumávané věci (ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1090/17 odmítnuta). Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud podle §243d odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu zamítl.
12. Jak bylo předesláno, Ústavnímu soudu ani v projednávané věci nepřísluší přehodnocovat řádně odůvodněné závěry soudů, podle nichž vedení sporu není v zájmu stěžovatele. V předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti totiž zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout a nejedná se tak o porušení zákona dosahující intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv zaručených Listinou, Úmluvou a Úmluvou o právech dítěte, a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah.
13. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu