ECLI:CZ:US:2020:1.US.3510.19.1
sp. zn. I. ÚS 3510/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. F., zastoupené Mgr. Ivanou Hákovou, advokátkou sídlem Sokolská 1365, Liberec, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci č. j. 36 Co 253/2019-460 ze dne 29. 8. 2019, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se stěžovatelce nepřiznává.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci s odůvodněním, že jím byla porušena její základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením krajského soudu bylo k odvolání stěžovatelky změněno usnesení Okresního soudu v Liberci č. j. 31 Nc 50115/2018-9 ze dne 10. 7. 2019 tak, že stěžovatelka jako matka je povinna umožnit otci styk s nezletilým Š. každý sudý týden v roce od pátku 15:00 hodin do neděle 17:00 hodin a každý lichý týden v roce v pátek od 15:00 hodin do 18:00 hodin, a to tak, že otec nezletilého převezme a po skončení styku matce předá v jejím bydlišti a jinak bylo usnesení tj. ohledně styku o letních prázdninách potvrzeno (výrok I.). Výrokem II. napadeného usnesení krajského soudu pak bylo zrušeno předběžné opatření nařízené usnesením Okresního soudu v Liberci č. j. 31 Nc 50115/2018-141 ze dne 1. 12. 2018 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci č. j. 36 Co 37/2019-285 ze dne 4. 2. 2019.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá stručně řečeno to, že krajský soud napadeným usnesením rozhodl zcela nesprávně o běžném styku v kalendářním roce, který byl již určen každé úterý, namísto pouhého určení letního styku. Tímto postupem tak krajský soud rozhodl zcela neprávem a v rozporu s podaným návrhem otce, prvoinstančním rozhodnutím i v rozporu s odvoláním stěžovatelky, čímž došlo k zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv „běžné“ zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy. V nyní posuzovaném případě konkrétně krajský soud v řízení o stěžovatelkou podaném odvolání, resp. okresní soud v řízení o návrhu na vydání předběžného opatření. Stěžovatelka však svým návrhem staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud konstatuje, že se již v minulosti vyjádřil ke způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, přičemž formuloval závěr (s nemalou mírou rezervovanosti), že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz]. Je třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterými není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jejichž trvání je omezeno.
Ústavní soud dále považuje za nezbytné podotknout, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu. Takové formy protiústavnosti však v posuzované věci Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že prima faciae by bylo možné přisvědčit námitce stěžovatelky, že krajský soud rozhodoval nestandardně a možná i omylem (ostatně sama stěžovatelka v ústavní stížnosti upozorňuje na možné nedorozumění v souvislosti s její argumentací ohledně nástupu nezletilého do mateřské školky v půlce srpna 2019). Tato premisa by však platila pouze tehdy, pokud by při zohlednění všech možných interpretačních alternativ nebylo ze strany krajského soudu možné pochopit jeho úvahy vyplývající z náležitého odůvodnění napadeného usnesení. Jestliže krajský soud styk otce s nezletilým od úterý 10.00 hodin do čtvrtka 18.00 hodin považoval za běžný a nikoliv prázdninový [viz bod 18. odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu a nešťastně formulovaný výrok usnesení Okresního soudu v Liberci č. j. 31 Nc 50115/2018-9 ze dne 10. 7. 2019 v části „ a dále každé úterý od 10:00 hodin do čtvrtka 18 hodin], pak je s ohledem na všechny relevantní skutečnosti – zejména nástup nezletilého do MŠ od 19. 8. 2019 – zcela logickou a plausibilní konsekvencí, že styk nezletilého s otcem upravil tak, aby nekolidoval s docházkou nezletilého do MŠ. Souběžně pak zrušil (výrokem II. napadeného usnesení) i původní předběžné opatření nařízené usnesením Okresního soudu v Liberci č. j. 31 Nc 50115/2018-141 ze dne 1. 12. 2018 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci č. j. 36 Co 37/2019-285 ze dne 4. 2. 2019 o úpravě běžného styku (každé úterý od 10:00 do 18:00 hodin). Tím, že krajský soud zrušil obě tato paralelní usnesení a upravil i běžný styk při svém rozhodování ze dne 29. 8. 2019 (tj. na konci letních prázdnin 2019) s ohledem na nově nastalé okolnosti – docházka nezletilého do mateřské školy – nelze takovéto jeho rozhodnutí považovat za svévolné, jež by vykazovalo ústavněprávní deficit.
Ústavní soud totiž znovu upozorňuje na rezervovanost své ingerence do rozhodování obecných soudů o předběžných opatřeních v rodinných věcech, zvláště pak za situace, kdy řízení ve věci samé (tj. o péči, výživě a styku s nezletilým Š.) stále probíhá. Ústavní soud proto apeluje na zdravý rozum a cit obou rodičů v této nelehké době a uvádí, že vzájemná dohoda mezi stranami nemůže nikdy substituovat žádné soudní rozhodnutí, které se pro strany „sporu“ může ve svém finálním důsledku vždy jevit jako nespravedlivé.
Ústavní soud závěrem doplňuje, že jeho eventuální kasační zásah v nyní projednávaném případě by byl ryze formalistickým a nic neřešícím vyústěním sporu o zatímní úpravu – ať už prázdninového nebo běžného – styku, který však Ústavnímu soudu ex constitucione nepřísluší.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl (výrok I.). S ohledem na výsledek tohoto řízení nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (výrok II.). Návrhu stěžovatelky na přednostní projednání věci podle §39 zákona o Ústavním soudu přitom vyhověl via facti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu