ECLI:CZ:US:2020:1.US.3568.19.1
sp. zn. I. ÚS 3568/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti T. R., zastoupeného Mgr. Václavem Hebkým, advokátem sídlem Sokolská 1802/32 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2019 sp. zn. 28 Co 108, 109, 110/2019 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 0 P 35/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel uvádí, že podává ústavní stížnost ve věci projednávané v prvním stupni u Městského soudu v Praze, v druhém stupni u Vrchního soudu v Praze a následně u Nejvyššího soudu České republiky, ve které dochází k porušování základního práva stěžovatele na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle petitu ústavní stížnosti pak napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že usnesením městského soudu bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele proti:
- usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 11. 2018 č. j. 0 P 35/2012-9555 tak, že toto usnesení se ve výrocích I. (jmenování opatrovníka) a II. (zamítnutí návrhu otce na nařízení předběžného opatření, jímž by obě nezletilé děti byly předány do péče otce nebo babičky) potvrzuje, a odmítá se odvolání stěžovatele proti výrokům III. (povinnost předložit souhlas babičky nezletilých dětí se svěřením dětí do její péče a poučení stěžovatele o nemožnosti zastupovat jiné účastníky řízení a IV. (uložení povinnosti, aby stěžovatel předložil odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 28. 11. 2016).
- usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. 11. 2018 č. j. 0 P 35/2012-9582 tak, že se ve výroku I. (zamítnutí návrhu otce na nařízení předběžného opatření, jímž by soud upravil styk nezletilých dětí s otcem a babičkou v době od 21. 12. 2018 do 2. 1. 2019 a uložil matce sdělit otci informaci o studiu dcery) potvrzuje, a odmítá se odvolání stěžovatele proti výroku II. (výzva stěžovatele k odstranění vad podání).
- usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. 1. 2019 č. j. 0 P 35/2012-9761 se ve výrocích I. (jmenování opatrovníka nezletilých pro řízení o návrhu Města Kralupy nad Vltavou na zákaz styku otce s dětmi), II. (zamítnutí návrhu otce na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce) a III. (odmítnutí podání otce došlého soudu 6. 12. 2018 a 18. 12. 2018) potvrzuje, a odmítá se odvolání stěžovatele proti výroku IV. (výzva matce, aby se vyjádřila k návrhu Města Kralupy nad Vltavou).
Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí byla učiněna v rámci řízení stiženého vadami a zmatečností. Má výhrady vůči rozhodování Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, u kterých dochází k přidělování soudce v rozporu se zákonnými předpisy. Dále uvádí, že ze strany Městského soudu v Praze dochází k chronickému porušování práva na soudní a jinou právní ochranu, neboť před tím, než rozhodne o žádosti o přidělení bezplatného právního zastoupení a o zproštění povinnosti hradit soudní poplatky a vyčká rozhodnutí odvolacím Vrchním soudem v Praze, vydává výzvy k doplnění žalob pro zmatečnost s kontumačním důsledkem pro stěžovatele. Městský soud stěžovatele opakovaně nepoučuje o jeho právu na bezplatné právní zastoupení advokátem v řízení o žalobě pro zmatečnost a zproštění hrazení soudních poplatků.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. O takový případ se však nejedná.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v podstatě neuvádí konkrétní argumentaci vztahující se k ústavní stížností napadeným rozhodnutím, ale pouze vyjadřuje obecnou nespokojenost s rozhodováním soudů, a to především Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jejichž rozhodnutí nebyla ústavní stížností napadena.
Ústavní soud ověřil, že soudy se návrhy i námitkami stěžovatele dostatečně zabývaly a Městský soud v Praze podrobně zdůvodnil své závěry, ke kterým dospěl při posuzování odvolání proti jednotlivým rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 8. Zejména rozvedl, že stěžovatel nesplnil podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta; objasnil, z jakých důvodů není namístě vydání předběžného opatření; poukázal na nezbytnost zastoupení dětí kolizním opatrovníkem; objasnil, proč odmítl odvolání směřující proti usnesením, kterým se upravuje řízení a proč odmítl nejasná podání stěžovatele. Napadené rozhodnutí je tak patřičně odůvodněno, soud rovněž uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
K podání stěžovatele ze dne 1. 12. 2019, které nebylo zpracováno a podáno jeho právním zástupcem, Ústavní soud nepřihlížel, neboť i na toto podání se vztahuje podle §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu povinnost stěžovatele být zastoupen advokátem (srov. obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 1921/19, II. ÚS 1920/19, II. ÚS 3570/19).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu