ECLI:CZ:US:2020:1.US.359.20.1
sp. zn. I. ÚS 359/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného JUDr. Dagmar Csonkovou, advokátkou se sídlem Čs. armády 2168, Louny, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2019, č. j. 30 Cdo 1851/2018-222, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2016, č. j. 55 Co 365/2016-152, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. března 2016, č. j. 28 C 113/2015-138, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Podstatou řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatele, kterou se domáhal po vedlejší účastnici částky ve výši 30 000 000 Kč s příslušenstvím, jakožto přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání proti jeho osobě.
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 3. 2016, č. j. 28 C 113/2015-138, byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení shora uvedené částky (výrok I.) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky II., III.).
4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 11. 2016, č. j. 55 Co 365/2016-152, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdila ve výroku II. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. O dovolání stěžovatele, kterým brojí především proti tomu, jak obecné soudy posoudily vedlejší účastnicí vznesenou námitku promlčení, rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 11. 2019, č. j. 30 Cdo 1851/2018-222, kterým dovolání odmítl pro vady podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatel má za to, že Nejvyšší soud porušil jeho právo na přístup k soudu tím, že odmítl jeho dovolání pro absenci údaje, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá. Má naopak za to, že podané dovolání tvrzené skutečnosti obsahovalo, bylo v něm jednoznačně konstatováno, že nižší soudy na základě neúplně zjištěného skutkového stavu dospěly k nesprávným právním závěrům, když přisvědčily námitce promlčení, kterou vznesla vedlejší účastnice, a z toho důvodu podanou žalobu zamítly. Poukazuje na to, že dovolání bylo podáno včas, byl řádně zastoupen, soud prvního stupně však nedoručil dovolání stěžovatele ustanovenému advokátu a nevyzval jej podle §209 občanského soudního řádu k odstranění případných vad, ač tak měl učinit. Podané dovolání bylo právní zástupkyni doručeno až dne 24. 1. 2018 s výzvou k jeho doplnění ve stanovené lhůtě, která tak v požadované lhůtě učinila.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
9. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
10. Ústavní soud se nejprve zabýval posouzením přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu. Za tím účelem si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 28 C 113/2015, z něhož zjistil následující skutečnosti.
11. Stěžovatel podal dne 15. 2. 2017 proti rozsudku odvolacího soudu dovolání a jelikož v té době nebyl zastoupen advokátem nebo notářem, součástí byla žádost o ustanovení zástupce pro dovolací řízení podle §30 občanského soudního řádu. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 6. 2017, č. j. 28 C 113/2015-199, které nabylo právní moci 26. 7. 2017, byla stěžovateli ustanovena advokátka pro dovolací řízení. Usnesení bylo řádně doručeno jak stěžovateli, tak jeho právní zástupkyni. Přípisem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 1. 2018, č. j. 28 C 113/2015-217, doručeným do datové schránky advokátky dne 18. 1. 2018, byla právní zástupkyně stěžovatele vyzvána k doplnění dovolání ve lhůtě 15 dnů od doručení přípisu. Ta tak učinila podáním ze dne 8. 2. 2018. Nejvyšší soud podané dovolání usnesením ze dne 20. 11. 2019, č. j. 30 Cdo 1851/2018-222, pro vady odmítl s odkazem na §243c odst. 1 občanského soudního řádu. Poukázal na to, že podle §241b odst. 3 občanského soudního řádu lhůta k doplnění dovolání počala (znovu) běžet od právní moci usnesení o ustanovení zástupce (26. 7. 2017) s tím, že uplynula dne 26. 9. 2017.
12. Ústavní soud, po prostudování ústavní stížnosti, jí napadených rozhodnutí, jakož i spisu soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že dovolací soud napadeným rozhodnutím nevybočil z mezí ústavnosti a nedošlo tak k zásahu do základních práv stěžovatele.
13. Usnesení, kterým byla stěžovateli ustanovena zástupkyně pro dovolací řízení, nabylo právní moci 26. 7. 2017. Od tohoto dne počala běžet nová zákonná dvouměsíční lhůta k doplnění dovolání, která uplynula dne 26. 9. 2017. Pokud stěžovatel doplnil dovolání prostřednictvím právního zástupce až dne 8. 2. 2018, došlo k tomu až po uplynutí zákonné lhůty (viz §241b odst. 3 občanského soudního řádu). Bez významu přitom je i to, že soud prvního stupně adresoval zástupkyni stěžovatele výzvu k doplnění dovolání, neboť tato byla učiněna až po uplynutí zákonné lhůty pro doplnění dovolání a nemá proto žádné procesní následky (na rozdíl od situace, kdy je výzva soudu učiněna ve lhůtě k podání dovolání a stanovení přiměřené lhůty k doplnění přesahuje konec zákonné lhůty k podání dovolání - viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2015, II. ÚS 3157/14, N 8/76 SbNU 123).
14. Namítá-li stěžovatel, že nebyl řádně vyzván k odstranění případných vad dovolání podle §209 občanského soudního řádu, Ústavní soud tuto námitku nesdílí. Lhůta, v níž je soudem ustanovený zástupce povinen doplnit dovolání, vyplývá z ustanovení §241b odst. 3, věta druhá, část za středníkem. Ustanovení §243b věta za středníkem občanského soudního řádu stanoví, že §43 občanského soudního řádu (na nějž odkazuje §209) pro dovolací řízení neplatí. Usnesení o ustanovení zástupkyně pro dovolací řízení bylo řádně doručeno jak stěžovateli, tak právní zástupkyni. Pokud je tedy dovolatel zastoupen, lze předpokládat, že advokát (příp. notář), který byl ustanoveným zástupcem, si je vědom zákonných požadavků na dovolání, jinými slovy, že se dokáže zorientovat v rozhodovací praxi dovolacího soudu a je schopen dovolání formulovat způsobem, aby dostálo zákonným požadavkům, a především ho podat ve lhůtě, která vyplývá ze zákona (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18). Lhůta pro podání dovolání je dvouměsíční, počala běžet dnem právní moci usnesení o ustanovení zástupce, tj. 26. 7. 2017, a uplynula dne 26. 9. 2017. Nebyl tedy žádný důvod k tomu, aby dovolání bylo doplněno až téměř po šesti měsících (i přesto, že stěžovatel poukazuje na výzvu soudu prvního stupně k doplnění dovolání ze dne 17. 1. 2020, která však, jak bylo uvedeno pod bodem 13., je bez procesních následků, neboť sama byla učiněna po uplynutí zákonné lhůty pro podání dovolání).
15. Ústavní soud má za to, že dovolací soud napadeným rozhodnutím nevybočil z mezí ústavnosti a nedošlo tak k zásahu do základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost stěžovatele shledal přípustnou, avšak zjevně neopodstatněnou. Své dovolání stěžovatel řádně, tedy prostřednictvím zástupce pro dovolací řízení a se všemi zákonnými náležitostmi, neuplatnil a nevyužil tak procesní prostředek k ochraně svých práv.
16. S odmítnutím vadného dovolání Nejvyšším soudem se pojí nevyhnutelné procesní důsledky při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k rozsudkům Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2. V části, v níž ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti rozsudkům odvolacího soudu a soudu prvního stupně, tak musí být ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)].
17. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu