ECLI:CZ:US:2020:1.US.3735.19.1
sp. zn. I. ÚS 3735/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Mgr. Petra Buchty, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2019 č. j. 33 Cdo 1985/2018-316, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2018 č. j. 11 Co 274/2017-274 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. ledna 2017 č. j. 48 C 86/2013-209, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. 11. 2019, stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z podané ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 48 C 86/2013 vyplývá, že stěžovatel se žalobou podanou dne 31. 12. 2012, ve znění doplnění a změn ze dne 8. 3. 2013, 20. 10. 2014 a 18. 11. 2014, původně domáhal po žalované Československé obchodní bance, a. s., dopočítání a připsání úroků ve výši 14 % p. a. z vkladu vkladní knížky (kapitalizovaných úroků od roku 1998 do roku 2013), a to jako právním nástupci Zemské banky, a. s., následně Banky Haná, a. s. a následně Investiční a Poštovní banky, a. s., která tento zápis odmítala učinit. Usnesením ze dne 21. 9. 2016 č. j. 48 C 86/2013-175 obvodní soud připustil změnu žaloby ze dne 20. 5. 2016 tak, že stěžovatel se domáhal po žalované zaplacení 631 322 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud rozsudkem ze dne 27. 1. 2017 č. j. 48 C 86/2013-209 žalobu zamítl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 200 Kč.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 1. 2018 č. j. 11 Co 274/2017-274 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé i ve výroku o nákladech řízení, který změnil jen ohledně jejich výše, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
4. Nejvyšší soud pak stěžovatelem podané dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věta první o. s. ř. z důvodu jeho nepřípustnosti, neboť neobsahovalo způsobilé vymezení toho, v čem spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání a o tuto obligatorní náležitost již dovolání nemohlo být doplněno a v dovolacím řízení pro tuto vadu nebylo možno pokračovat.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovil nesouhlas se závěry, ke kterým ve věci rozhodující soudy dospěly. Stěžovatel má za to, že Nejvyšší soud postupoval přepjatě formalisticky, když nezohlednil obsah celého dovolání v rozsahu 8 stran. Stěžovatel podle svého názoru v dovolání vymezil, v čem spatřuje podmínky přípustnosti dovolání, výslovně uvedl otázky, jež mají být řešeny, a tyto v souhrnu splňovaly všechna čtyři hlediska předjímaná ustanovením §237 o. s. ř. Těmito otázkami byly:
a) otázka výkladu pojmu vklad a vkladový vztah podle občanského zákoníku
b) otázka promlčecí doby u průběžného (opakovaného) nepřipsání úroků z vkladu
c) otázka nemožnosti aplikace předpisů spotřebitelského práva na vkladový vztah založený v roce 1995
d) otázka výkladu, který je pro spotřebitele nejpříznivější v návaznosti na výklad právních úkonů (dnes právního jednání) a zohlednění zásady dobrých mravů.
Nejvyšší soud se podle názoru stěžovatele po věcné stránce vznesenými otázkami vůbec nezabýval.
7. Stěžovatel tvrdil, že podle judikatury Ústavního soudu není nezbytné, aby dovolatel výslovně použil určitou uvozující formulaci, z níž by vyplynulo, že se zabývá otázkou přípustnosti dovolání. Tento údaj podle názoru stěžovatele může být v dovolání formulován v jakékoliv jeho části a může mít jakoukoliv formu, jestliže z ní bude jednoznačně vyplývat, v čem dovolatel naplnění podmínek dovolání spatřuje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, když stěžovatel sám je advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
11. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního.
12. Městský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal z podnětu stěžovatelem podaného odvolání napadený rozsudek obvodního soudu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dokazování částečně zopakoval a z přehledu depozitních úrokových sazeb z vkladu fyzických a právnických osob zjistil, že Zemská banka, a. s. úročila vklady z různých produktů v závislosti na výši vkladu a době uložení - např. úrokové sazby z termínovaných vkladů právnických a fyzických osob byly nejvyšší při výši vkladu mezi 1 000 000 až 4 999 000 Kč a termínu uložení nad 48 měsíců, kdy úroková sazba činila základní depozitní sazbu Zemské banky, a. s. (k 1. 1. 1995 ve výši 9,5 % ročně), zvýšenou o 4,8 %, roční úroková sazba revolvingového termínovaného vkladu byla nejvyšší při době uložení 18 měsíců a činila základní depozitní sazbu zvýšenou o 0,2 %, roční úroková sazba zemského termínovaného vkladu byla nejvyšší při vkladu 300 000 nebo 500 000 Kč a době uložení 36 měsíců a činila 14,10 %, u potvrzení o vkladu peněžních prostředků byla úroková sazba nejvyšší při nejdelší výpovědní lhůtě 36 měsíců a činila 14 %, u vkladních knížek bez výpovědní lhůty byla závislá na výši, pod kterou neklesne vklad, a nejvyšší - 8,5 % - byla při vkladu, jehož výše neklesne pod 200 000 Kč, u vkladních knížek s výpovědní lhůtou byla nejvyšší při maximální výpovědní lhůtě 15 měsíců a činila 12,5 %.
13. Odvolací soud konstatoval, že v projednávané věci mezi účastníky nebylo sporu o tom, že smluvní vztah mezi nimi byl založen dne 20. 11. 1995, kdy právní předchůdkyně žalované vystavila stěžovateli vkladní knížku a potvrdila přijetí vkladu ve výši 65 000 Kč. Mezi účastníky vznikl spor o právní povahu tohoto smluvního vztahu a v této souvislosti též o to, kdy (v závislosti na délce výpovědní doby, o niž se stěžovatel domníval, že činí pro žalovanou 36 měsíců, žalovaná ji oproti němu shledala kratší), byl tento vztah ukončen výpovědí, kterou dala žalovaná stěžovateli dopisem ze dne 11. 11. 2010. Vzhledem k tomu, že uvedený vztah vznikl a zanikl (a to i při zohlednění stěžovatelem tvrzené 36 měsíční výpovědní lhůtě) před 1. 1. 2014, bylo nutné při posuzování otázek týkajících se jeho vzniku a zániku, včetně práv a povinností z něj vzniklých, vycházet z příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů či zákona 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
14. Odvolací soud se neztotožnil s posouzením věci soudem prvního stupně po právní stránce, a to že se jedná o smluvní vztah mezi účastníky jako vztah založený smlouvou o vkladovém účtu uzavřené podle §716 a násl. obchodního zákoníku ve znění účinném ke dni vystavení vkladní knížky. Odvolací soud sdílel názor stěžovatele, že z tzv. podpisového vzoru nelze usuzovat na skutečnost, že účastníci v písemné formě uzavřeli smlouvu o vkladovém účtu. Podle závěru učiněného odvolacím soudem byla mezi účastníky uzavřena smlouva o vkladu podle §778 a násl. občanského zákoníku ve znění účinném k 20. 11. 1995, sjednaná na dobu neurčitou. Žalovaná dala výpověď stěžovateli dopisem ze dne 11. 11. 2010, který mu byl doručen dne 12. 11. 2010 a smluvní vztah založený smlouvou o vkladu tak zanikl ve smyslu §582 odst. 1 občanského zákoníku ke dni 31. 3. 2011. Počínaje následujícím dnem, tj. dnem 1. 4. 2011, vzniklo stěžovateli právo na výplatu zůstatku vkladu i peněžních prostředků, na něž mu vznikl nárok na základě sjednaného úroku, a zároveň žalované vznikla povinnost úročit tento zůstatek. Zůstatek vkladu byl stěžovateli vyplacen 25. 7. 2012. Pokud se pak stěžovatel domáhal změněnou žalobou zaplacení částky představující úrok, který měl být připsán od 1. 4. 2011 do 12. 11. 2013, pak podle závěru učiněného odvolacím soudem, správně soud prvního stupně uzavřel, že v této části není žaloba důvodná, neboť smluvní vztah mezi účastníky již netrval. Odvolací soud současně z důvodu odchylného posouzení smluvního vztahu řešil otázku promlčení. Stěžovatel uplatnil své právo na zaplacení pohledávky až podáním ze dne 20. 5. 2016, které bylo soudu prvního stupně doručeno dne 23. 5. 2016 a jímž uplatnil změnu žaloby tak, že se nadále domáhal zaplacení částky 631 322 Kč představující úroky, které měly být připisovány průběžně k zůstatku vkladu od 1. 1. 1998 do 12. 11. 2013 a teprve připuštěním změny žaloby usnesením soudu prvního stupně ze dne 21. 9. 2016 č. j. 48 C 86/2013-175 dnem 23. 5. 2016 nastaly hmotně právní a procesně právní účinky takto změněné žaloby a tříletá promlčecí doba tedy uplynula dnem 1. 4. 2014. Nad rámec odůvodnění svého rozsudku odvolací soud dodal, že vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy a zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby není nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnáním s rozsahem a charakterem uplatňovaného práva a důvody, pro které stěžovatel své právo včas neuplatnil. Stěžovatel měl dostatek času na řádné uplatnění svého nároku a jde jen k jeho tíži, že svůj nárok u soudu neuplatnil včas.
15. Dovolací soud se pak stěžovatelem podaným dovoláním náležitě zabýval a odkázal na svoji judikaturu. Stěžovatel v podaném dovolání oponoval závěru odvolacího soudu, že vkladový vztah skončil výpovědí danou bankou po uplynutí tříměsíční výpovědní lhůty, přičemž 36 měsíční výpovědní lhůta sjednaná vkladní knížkou se vztahovala pouze na vkladatele (stěžovatele), nikoliv žalovanou. Dále odvolacímu soudu vytýkal, že na věc neaplikoval předpisy spotřebitelského práva, přičemž dovolací soud konstatoval, že stěžovatel takto formulovanou námitkou nijak individuálně a kvalifikovaně nevymezil žádný z předpokladů přípustnosti dovolání. Pokud stěžovatel namítal, že se odvolací soud nevypořádal s tím, zda ve vkladní knížce sjednaná 36 měsíční výpovědní lhůta platí pro oba subjekty vkladového vztahu nebo pouze pro stěžovatele, podle názoru dovolacího soudu stěžovatel přehlédl, že odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že u ujednání obsažených ve vkladní knížce vyplývá, že výpovědní lhůta byla sjednána toliko pro výběr vkladů, které může činit z povahy věci pouze vkladatel, avšak pro výpověď smlouvy kterýmkoliv z účastníků aplikoval §582 odst. 1 občanského zákoníku. Uvedený závěr tak logicky vyloučil možnost posoudit výpověď smlouvy jako smluvní ujednání, jež zhoršuje postavení stěžovatele. Závěrem dovolací soud uvedl, že výtkami o tom, že odvolací soud pominul tvrzení stěžovatele ohledně sjednaných podmínek vkladového vztahu, stěžovatel taktéž nevymezil žádnou právní otázku, na jejímž posouzení je napadené rozhodnutí založeno. Uvedené námitky stěžovatele proto nemohly založit přípustnost dovolání. Pokud stěžovatel vytýkal odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (nevypořádání se s jeho tvrzeními o obsahu vkladového vztahu či sjednané výše úrokové sazby), pak přehlédl, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
16. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ke stěžovatelem uplatněným námitkám Ústavní soud dodává, že v podrobnostech lze odkázat na relevantní závěry obsažené v napadených rozhodnutích.
17. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
18. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu