ECLI:CZ:US:2020:1.US.3751.19.1
sp. zn. I. ÚS 3751/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Havlíkové, zastoupené Mgr. Lukášem Kuhajdou, advokátem se sídlem U Zvonu 142/11, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2019, č. j. 22 Cdo 1338/2019-766, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. listopadu 2018, č. j. 10 Co 242/2018-711, a rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 4. června 2018, č. j. 4 C 17/2013-583, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-sever, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud obdržel dne 20. 11. 2019 návrh stěžovatelky na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V nalézacím řízení se stěžovatelka (žalobkyně) žalobou domáhala uložení povinnosti vedlejším účastnicím (žalovaným) zdržet se užívání předmětného pozemku a povinnosti uvést část užívaného pozemku do původního stavu bonity (orná půda), tedy odstranit navezený štěrk, vyrovnat pozemek a navézt ornici.
3. Okresní soud Plzeň-sever rozhodoval ve věci opakovaně, a to nejprve rozsudkem ze dne 3. 11. 2015, č. j. 4 C 17/2013-277, kterým byla ve výrocích I. - III. žaloba v plném rozsahu zamítnuta a výrokem IV. rozhodováno o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 4. 2016, č. j. 10 Co 54/2016-327, výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla v plném rozsahu zamítnuta vzájemná žaloba žalovaných, potvrdil, a ve výrocích I. a II., kterými byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta, a výroku IV. o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následně rozhodoval Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 30. 1. 2016, č. j. 4 C 17/2013-418, kterým bylo žalobě částečně vyhověno, a to tak, že výrokem I. byla žalovaným uložena povinnost zdržet se užívání a poškozování pozemku žalobkyně formou průjezdu motorovými vozidly a udržování cesty na tomto pozemku, a ve výroku II. byla žaloba co do stanovení povinnosti uvést část užívaného pozemku do původního stavu bonity tak, jak je veden v katastru nemovitostí, tj. orná půda, zamítnuta. Výrokem III. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 23. 10. 2017, č. j. 10 Co 188/2017-510, rozsudek soudu prvního stupně opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud v usnesení uložil soudu prvního stupně, aby se znovu zabýval tím, zda cesta užívaná žalovanými není veřejně přístupnou účelovou komunikací ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen "zákon o pozemních komunikacích"), v intencích právního názoru odvolacího soudu, podle kterého lze z nečinnosti svědkyně I. L. (právní předchůdkyně stěžovatelky) dovodit, že udělila konkludentní souhlas s užíváním části pozemku ve svém vlastnictví jako veřejně přístupné účelové komunikace. Znovu je třeba se zabývat skutečností, zda existuje nezbytná a nenahraditelná komunikační potřeba pro užívání této cesty ze strany žalovaných. Dále je třeba, jestliže soud dospěje k závěru, že žalovaným nesvědčí užívání pozemku ve vlastnictví žalobkyně a tudíž je jejich jednání protiprávní, zjistit a prokázat stav předmětného pozemku v době jeho nabytí žalobkyní a s ohledem na závazný právní názor o možnosti požadovat náhradu škody vzniklé v době předcházející nabytí pozemku žalobkyní, zjistit, zda požadavek žalobkyně na uvedení do původního stavu odpovídá tomu, v jakém stavu se pozemek v době jeho nabytí žalobkyní nacházel.
4. Okresní soud Plzeň-sever ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 4. 6. 2018, č. j. 4 C 17/2013-583, zamítl žalobu stěžovatelky v obou žalobních návrzích a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud se zabýval otázkou vzniku cesty jako veřejné účelové komunikace přes pozemek žalobkyně. Za tím účelem zkoumal jako jednu z nutných podmínek existenci souhlasu vlastníka pozemku, následně pak existenci nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Pokud jde o souhlas vlastníka pozemku, soud prvního stupně posoudil tuto otázku v intencích závazného právního názoru odvolacího soudu tak, že pokud pozemek byl po dobu deseti let (1999?2009), kdy jej vlastnila právní předchůdkyně žalobkyně (stěžovatelky), užíván jako cesta, a takovému užívání nijak nebránila, dala svým chováním konkludentní souhlas s užíváním části pozemku jako veřejně přístupné účelové komunikace. Jestliže vlastník pozemku v minulosti, kdy pozemek začal sloužit jako účelová komunikace s tímto nevyslovil kvalifikovaný nesouhlas, jde o účelovou komunikaci (splňuje-li další definiční znaky) vzniklou přímo ze zákona. Žalobkyně neprokázala, že by předchozí vlastník pozemku vyslovil aktivní nesouhlas s užíváním části pozemku za účelem cesty. Pokud jde o existenci předpokladu nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby, soud prvního stupně dospěl k závěru, že k pozemku žalovaných neexistuje jiný alternativní přístup, který by umožnil celoroční přístup motorovými vozidly k nemovitostem ve vlastnictví žalovaných, včetně vozidel integrovaného záchranného systému. Proto uzavřel, že veškeré předpoklady pro vznik veřejně přístupné účelové komunikace dle §7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích na pozemku ve vlastnictví žalobkyně byly splněny.
5. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 11. 2018, č. j. 10 Co 242/2018-711, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. ve věci samé potvrdil a změnil nákladový výrok III. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud v podstatném rozsahu zopakoval dokazování provedené listinnými důkazy před nalézacím soudem, dále jej doplnil dalšími listinnými důkazy opatřenými soudem nebo předloženými stěžovatelkou, jakož i provedením místního šetření na místě samém.
6. Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 7. 2019, č. j. 22 Cdo 1338/2019-766, dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl.
II.
7. Proti shora uvedeným rozhodnutím podává stěžovatelka ústavní stížnost.
8. Stěžovatelka se domnívá, že skutková zjištění a následně přijaté právní závěry, k nimž došel soud prvního stupně a které následně potvrdil i soud odvolací, jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Týká se to především klíčového závěru, že na dotčené části předmětného pozemku vznikla veřejně přístupná účelová komunikace. Obecné soudy, ačkoli správně vymezily s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu podmínky, za nichž je obecně možné uvažovat o vzniku veřejně přístupné účelové komunikace na pozemku, učinily nesprávná skutková zjištění, na základě kterých přijaly závěr, že judikaturou dovozované podmínky byly v daném případě naplněny.
9. Obecné soudy učinily podle stěžovatelky nesprávný skutkový závěr, že právní předchůdkyně stěžovatelky dala svojí nečinností konkludentní souhlas k veřejnému užívání dotčené části tohoto pozemku. K tomu je však zapotřebí, aby o užívání jejího pozemku jako "veřejné cesty" věděla a nepostačuje zde stav, že vědět "mohla a měla". Stěžovatelka má za to, že v řízení nebyla prokázána skutečná vědomost předchozí vlastnice pozemku o užívání pozemku jako veřejná cesty. Současně nebyly v řízení provedeny žádné skutečně objektivní a hodnověrné důkazy ve vztahu k existenci "cesty" na pozemku v rozhodné době. Podle stěžovatelky skutkový závěr obecných soudů, že právní předchůdkyně stěžovatelky dala souhlas k veřejnému užívání dotčené části předmětného pozemku, v žádném případě nemá oporu v provedených důkazech. Rovněž právní závěr obecných soudů, že v daném případě existuje jakožto další nutná podmínka pro vznik a existenci veřejně přístupné účelové komunikace na pozemku nutná a ničím nenahraditelná komunikační potřeba, je podle stěžovatelky v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, z nichž naopak vyplývá existence hned několika rovnocenných komunikačních alternativ.
10. Další výtka stěžovatelky směřuje proti skutečnosti, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly částí žaloby, kterou se stěžovatelka domáhala uložení povinnosti vedlejším účastnicím uvést část užívaného pozemku - orné půdy - do původního stavu.
III.
11. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
12. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, Ústavní soud je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
13. Jak již Ústavní soud opakovaně shrnul ve své dosavadní judikatuře, k omezení vlastnického práva může dojít kromě jiného pouze za náhradu. Pokud zákon poskytnutí takové náhrady nepředpokládá, lze omezit vlastnické právo pouze se souhlasem vlastníka, což platí i pro tzv. veřejně přístupné účelové komunikace. Vlastník zde musí strpět obecné užívání jeho pozemku jako komunikace a umožnit na něj veřejný přístup bez zákonem předvídané náhrady. Musí však být splněny následující podmínky, a to souhlas vlastníka pozemku k veřejnému užívání jeho pozemku a existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby, jakožto nezbytná podmínka k zachování proporcionality takového omezení [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 268/06 ze dne 9. 1. 2008 (N 2/48 SbNU 9)].
14. Stěžejní část ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů o existenci veřejně přístupné účelové komunikace na jejím pozemku, resp. stěžovatelka má za to, že zde nebyly splněny zákonné podmínky pro vznik takové komunikace, a to především proto, že nebyl udělen souhlas k veřejnému užívání pozemku a že zde nebyla naplněna podmínka existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Ústavní soud, po prostudování ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ze strany stěžovatelky jde o pouhý nesouhlas a polemiku se skutkovými zjištěními, které však nedosahují ústavněprávního rozměru.
15. Pokud jde o námitku stěžovatelky, podle které zde nebyl dán, byť konkludentní, souhlas právní předchůdkyně stěžovatelky k veřejnému užívání, neboť o užívání jejího pozemku jako "veřejné cesty" nevěděla, Ústavní soud této námitce přisvědčit nemohl. Z podrobného odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy dospěly po provedeném dokazování ke skutkovému závěru, že na části pozemku se nachází veřejně užívaná cesta (§19 zákona o pozemních komunikacích), jejíž vznik spadá ještě do doby, než pozemek nabyla předchozí vlastnice. Tato cesta byla používána pro přístup motorovými vozidly do lesa. Uvedený závěr dokládají četné důkazy, které byly za tím účelem provedeny, a to ať již dobové fotografie, vyjádření správních orgánů, zejména silničního správního orgánu, vykonávajícího působnost ve věcech veřejně přístupných účelových komunikací (písemná sdělení obce Zruč - Senec, vyjádření Městského úřadu Třemošná, sdělení Městského úřadu Nýřany), potvrzení existence této cesty a jejího užívání Správou veřejného statku města Plzně a jejích obchodních partnerů, dokládající, že šlo o hlavní přístup (i motorovými vozidly) do lesa, čestná prohlášení řady fyzických osob, či vyjádření samotných vedlejších účastnic (viz s. 6 a 7 rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 11. 2018, č. j. 10 Co 242/2018-711).
16. Otázkou udělení samotného souhlasu právní předchůdkyní stěžovatelky se obecné soudy zabývaly a Ústavní soud jejich právní závěry neshledal protiústavními. Nalézací soudy dovodily, že předchozí vlastnice pozemku udělila konkludentní souhlas k užívání předmětné části svého pozemku jako veřejné cesty, když po dobu deseti let, kdy pozemek vlastnila (k nabytí došlo v roce 1999, k prodeji stěžovatelce došlo v roce 2009), nepodnikla sama, ani prostřednictvím nájemce, který pozemek užíval k zemědělským účelům, žádné aktivní kroky k tomu, aby užívání této části pozemku jako veřejné cesty zabránila. Měla tedy dostatek času k tomu, aby svůj nesouhlas aktivně vyjádřila a pokud tak neučinila, je třeba dovodit, že konkludentní souhlas udělila, neboť právě její nečinnost (jako vlastnice strpěla užívání pozemku jako komunikace) lze považovat za formu konkludentního souhlasu. Tento závěr je plně v souladu s judikaturou, podle které musí jít v případě nesouhlasu o jednání aktivní. Pokud vznikne účelová komunikace, je její právní status závazný i pro budoucí vlastníky pozemku (tj. stěžovatelku), která není oprávněna komunikaci ze své vůle uzavřít (viz s. 9 až 11 rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 4. 6. 2018, č. j. 4 C 17/2013-583, s. 7, 8 rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 11. 2018, č. j. 10 Co 242/2018-711). S námitkou nevědomosti předchozí vlastnice o účelové komunikaci se obecné soudy taktéž vypořádaly, neboť k závěru o vědomosti o účelové komunikaci dospěly na základě hodnocení ostatních souvisejících důkazů, nikoli tedy jen na základě tvrzení stěžovatelky a potažmo výpovědi předchozí vlastnice pozemku a jejího manžela, které shledaly nevěrohodnými (viz zejm. s. 4, 5 usnesení dovolacího soudu, s. 7, 8 rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 11. 2018, č. j. 10 Co 242/2018-711, s. 11, 12 rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2017, č. j. 10 Co 188/2017-510, s. 7, 8 rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 11. 2018, č. j. 10 Co 242/2018-711).
17. Co se týče nezbytné podmínky komunikační potřebnosti, kterou stěžovatelka zpochybňovala, i zde obecné soudy po provedeném dokazování dospěly k závěru, že veřejně přístupná účelová komunikace na pozemku ve vlastnictví stěžovatelky naplňuje tuto podmínku, neboť jiné, stěžovatelkou předkládané alternativy (kolem oplocenky lesní školky Č., trasa v lesním pozemku č. parc. X1 v k. ú. Senec u Plzně, přístup z komunikace na pozemku č. parc. X2 v k. ú. Senec u Plzně, alternativa ústící na silnici II/231 na pozemku č. parc. X3 v k. ú. Senec u Plzně), nenaplňují uvedený účel (tedy celoroční přístup vlastníků k sousedním nemovitostem), protože buď neumožňují vedlejším účastnicím přístup k nemovitostem vůbec, nebo jsou v zimním období či špatném počasí nesjízdné a nevhodné pro nezbytný obslužný provoz jak osobními automobily, tak i většími vozidly. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy i tuto podmínku zvažovaly velmi pečlivě, když své závěry opřely nejen o řadu listinných důkazů, ale především bylo odvolacím soudem provedeno místní šetření konané dne 5. 11. 2018 za účelem ověření dostupností stěžovatelkou uváděných alternativních cest (viz zejm. s. 8 až 10 rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 11. 2018, č. j. 10 Co 242/2018-711, s. 11, 12 rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 4. 6. 2018, č. j. 4 C 17/2013-583).
18. Ústavní soud konečně nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatelky směřující proti skutečnosti, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly částí žaloby, kterou se stěžovatelka domáhala uložení povinnosti vedlejším účastnicím uvést část užívaného pozemku - orné půdy ? do původního stavu. Obecné soudy v kontextu shora uvedeného dospěly k závěru, že vedlejší účastnice jsou oprávněny z titulu obecného užívání část pozemku stěžovatelky jako veřejně přístupnou účelovou komunikaci užívat. S ohledem na to uzavřely, že není důvodný požadavek stěžovatelky na náhradu škody uvedením do původního stavu (do stavu orné půdy), neboť není dán základní předpoklad odpovědnosti vedlejších účastnic za škodu vzniklou stěžovatelce, tj. jejich protiprávní jednání. Nad rámec toho konstatovaly, že z dokazování vyplynulo, že stěžovatelka nabyla pozemek již v podobě namítaného poškození, neboť již před nabytím pozemku do vlastnictví stěžovatelky byla prováděna údržba cesty.
19. Ústavní soud dospěl k závěru, že shora uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Obecné soudy, byť ve věci rozhodovaly opakovaně, svá rozhodnutí řádně a precizně odůvodnily, argumentace je srozumitelná a nevybočuje z mezí ústavnosti.
20. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu