ECLI:CZ:US:2020:1.US.3766.19.1
sp. zn. I. ÚS 3766/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti J. V., zastoupeného Pavlem Piňosem, advokátem se sídlem Kramářova 3379, 750 02 Přerov, proti postupu Vrchního státního zastupitelství v Olomouci v podobě vyrozumění stěžovatele o výkonu dohledu č. j. 1 VZN 267/2019-26 ze dne 25. 9. 2019, proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočky ve Zlíně, č. j. 3 KZN 1061/2018-23 ze dne 14. 1. 2019 a proti usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů č. j. GI-3478-48/TČ-2018-842072 ze dne 14. 12. 2018 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti postupu a v záhlaví uvedeným rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení, v jejichž důsledku mělo dojít zejména k porušení čl. 7 odst. 2, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se obrátil na Generální inspekci bezpečnostních sborů (dále též "policejní orgán") s trestním oznámením v souvislosti s postupem příslušníka Policie ČR, který měl během zákroku vůči němu nepřiměřeným způsobem použít donucovací prostředky, a způsobit mu tak dvojitou otevřenou zlomeninu holenní kosti levé nohy. Bližší okolnosti případu jsou v napadených rozhodnutích podrobně popsány. Shora označeným usnesením Generální inspekce bezpečnostních sborů po provedeném šetření věc dle §159a odst. 1 trestního řádu odložila s tím, že v daném případě se nejedná o podezření z přečinu, přičemž není namístě věc vyřídit jinak. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel včasnou stížností, kterou státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočky ve Zlíně, v záhlaví citovaným usnesením jako nedůvodnou zamítl. Následně se stěžovatel obrátil na Vrchní státní zastupitelství v Olomouci s podnětem k výkonu dohledu, které v jeho rámci neshledalo žádné pochybení státního zástupce krajského státního zastupitelství ani policejního orgánu při vyřizování podání stěžovatele.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že ze strany orgánů činných v trestním řízení bylo porušeno jeho právo na účinné vyšetřování tím, že nebyly objasněny všechny významné otázky, resp. že orgány činné v trestním řízení nedostály své povinnosti zjistit skutkový stav, o němž nepanují důvodné pochybnosti. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že by orgány činné v trestním řízení porušily právo stěžovatele na účinné vyšetřování či jeho právo na spravedlivý proces. Policejní orgán vyslechl zasahující policisty a přihlédl též k vyjádřením celé řady dalších (náhodných) svědků události. Výpovědi těchto dvou skupin podrobil kritickému hodnocení, na jehož základě dospěl k závěru, že ke zranění stěžovatele nedošlo v bezprostřední spojitosti s chvatem policisty, resp. jeho provedením. Policejní orgán též zdůraznil, že z předmětných výpovědí vyplynulo, že dotčený policista byl nucen takto reagovat na projev bezprostředně hrozícího fyzického útoku na svoji osobu ze strany stěžovatele, jenž byl navíc pod vlivem alkoholu. Zranění nastalo až během jeho eskorty vestoje ke služebnímu vozidlu policie poté, co byl předtím sveden na zem, spoután a prohledán. Tomuto časovému sledu událostí odpovídají nejen výpovědi přítomných policistů, ale též dalších, na samotném policejním zákroku nezúčastněných svědků, kteří se v tomto popisu zcela shodují. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci se rovněž logicky a srozumitelně vypořádalo s řadou dodatečných tvrzení a důkazních návrhů stěžovatele, včetně předloženého znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, který z hlediska možného mechanismu vzniku samotného zranění nic nového nepřinesl. Dohledové zastupitelství rovněž přesvědčivě vyvrátilo další argumenty stěžovatele. V podrobnostech lze na jeho úvahy zcela odkázat (str. 4 - 5). Pouze skutečnost, že se při vyšetřování daného incidentu nezdařilo přesně určit původ vzniku stěžovatelova zranění, bez dalšího neznamená, že orgány činné v trestním řízení rezignovaly na svoji povinnost zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností.
Z výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu