ECLI:CZ:US:2020:1.US.3779.19.1
sp. zn. I. ÚS 3779/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti stěžovatelky E. Š., zastoupené JUDr. Radkem Spurným, advokátem, sídlem v Duchcově, Míru 33/9, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 96 Co 147/2019-167 ze dne 8. 8. 2019 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích č. j. 15 Nc 1030/2018-121 a č. j. 15 P a Nc 174/2018 ze dne 22. 1. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž měl být porušen čl. 36 odst. 1 a čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že výše citovaným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích (dále jen „okresní soud“) byl výrokem I. nezletilý D. (dále jen „nezletilý“) svěřen pro dobu před rozvodem a pro dobu po rozvodu manželství rodičů do střídavé péče rodičů, výrokem II. bylo rozhodnuto o úpravě péče o nezletilého v době velikonočních a vánočních svátků a v době letních prázdnin, výrokem III. byla stanovena matce povinnost platit výživné, výrokem IV. bylo rozhodnuto o povinnosti otce platit výživné, výrokem V. bylo rozhodnuto o dluhu otce na výživném a byla mu stanovena povinnost k jeho úhradě a výrokem VI. nebyla žádnému z účastníků přiznána náhrada nákladů řízení. Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo ve výroku I. rozhodnuto tak, že rozsudek okresního soudu se ve výrocích I. a II. potvrzuje, ve výroku III. mění potud, že je matka povinna přispívat na výživu nezletilého s účinností od 1. 2. 2019 a dále od právní moci rozsudku rozvodu manželství rodičů, jinak se tento výrok potvrzuje a ve výrocích IV. a V. mění potud, že je otec povinen přispívat na výživu nezletilého v období od 1. 10. 2018 do 31. 1. 2019 částkou 16 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 2. 2019 a dále od právní moci rozsudku rozvodu manželství rodičů částkou 8 000 Kč měsíčně, jinak se výrok IV. potvrzuje. Dluh na výživném za období od 1. 10. 2018 do 31. 7. 2019 otci nevznikl. Výrokem II. bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a práva na ochranu rodiny a výchovu dítěte. Má za to, že svěření nezletilého do střídavé péče bylo neodůvodněné a nebylo v jeho nejlepším zájmu. Soudy nedostatečně zkoumaly třetí a čtvrté kritérium stanovené v judikatuře Ústavního soudu stran střídavé péče, a to schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby, a přání dítěte. Zdravotní stav, výchovné a intelektuální schopnosti, morální integritu a chování otce (a vlastně i matky) k dítěti soudy neřešily. Byť v řízení vyplynula řada pochybností o zdravotním (psychickém) stavu otce, důkazy lékařskými zprávami ani znaleckým posudkem z oboru psychiatrie soudy neprovedly a jejich neprovedení odůvodnily nepřijatelným způsobem. Stejně tak nebyl proveden stěžovatelkou navrhovaný znalecký posudek z oboru klinické psychologie. Soudy řádně nevyhodnotily stěžovatelčinu námitku stran násilnického chování otce vůči ní. Na zjištění přání nezletilého soudy v řízení rezignovaly, nezletilého neviděly a nenechaly jej podrobit znaleckému zkoumání. Do kontaktu s nezletilým přišel pouze na velmi krátkou chvíli OSPOD. K otázce citové vazby nezletilého, zejména k otci, soudy neprovedly žádný důkaz. Nezabývaly se otázkou, zda špatná komunikace rodičů v daném případě střídavé výchově nebrání. Stěžovatelka dále nesouhlasí s výší vyměřeného výživného a se způsobem, jakým soudy k němu dospěly. Konečně poukazuje na nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se nevyjádřil k jejím argumentům uplatněným v odvolání, ani neodůvodnil neprovedení navrhovaného důkazu zprávou mediátorky.
Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenut, že právo na soudní ochranu (či tzv. spravedlivý proces) ve smyslu hlavy páté Listiny neznamená právo účastníka řízení na úspěch ve věci. Jeho smyslem je poskytnout všem účastníkům rovnocenný prostor k obraně jejich práv, rozhodnout věc nestranně a náležitě vypořádat všechny relevantní okolnosti tak, aby soudní rozhodnutí bylo logické, srozumitelné a přesvědčivé. Dostojí-li tomuto požadavku obecný soud a respektuje-li přitom i další ústavně zaručená práva (zde zejména ochranu rodičovských práv ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny a nejlepší zájem dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), Ústavní soud do jeho rozhodovací činnosti nezasahuje.
Judikatura Ústavního soudu k ochraně práv dětí ve světle Úmluvy o právech dítěte je četná; svým vývojem prošel jeho přístup ke garanci práv dítěte ve věcech péče o ně, zejména ve vztahu ke střídavé péči. Platí, že na péči o dítě mají oba rodiče právo v zásadě stejnou měrou a že zásah do tohoto práva je třeba odůvodnit ochranou jiného dostatečně silného legitimního zájmu, jakým je především nejlepší zájem dítěte [viz nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529)]. Z toho plyne jasný zákaz paušalizace a s ním spojený příkaz posuzovat okolnosti jednotlivých případů vždy individuálně a s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu konkrétního dítěte.
S ohledem na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí není důvod pochybovat, že ve věci rozhodující soudy z těchto principů vycházely. Především okresní soud dostatečně vysvětlil, proč shledal nejvhodnějším a v nejlepším zájmu nezletilého právě model střídavé péče, pro jehož nastolení splňují oba rodiče shodně všechna kritéria. Nezletilý má dle soudu vytvořeny pozitivní citové vazby na oba rodiče. Rovněž otázkou otcova zdravotního (psychického) stavu se nalézací soud pečlivě zabýval (s. 8 – 9).
S ohledem na výpověď otce, jeho vystupování, doložené lékařské zprávy ani pro jiné okolnosti případu však neshledal soud potřebu otcova znaleckého zkoumání z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie ani z oboru klinické psychologie. Ke zjišťování názoru (přání) nezletilého v daném řízení soudy nepřistoupily, z ústavněprávního hlediska jim to však nelze vytknout. Vzhledem k věku nezletilého (3 - 4 roků) a tudíž absenci rozumové a emocionální vyspělosti (ale i konfliktnímu postoji rodičů vůči sobě navzájem), by se ke svému budoucímu výchovnému uspořádání byl sotva schopen vyjádřit. Z odůvodnění rozhodnutí soudů je pak patrno, že špatné komunikace mezi rodiči si byly soudy při svém rozhodování vědomy. Nalézací soud pak přiléhavě konstatoval, že „jsou-li rodiče v konfliktu, pak žádná z forem péče (ať již střídavá, společná nebo výhradní) není právě tou nejvhodnější“. Svůj konfliktní postoj k druhému rodiči jako bývalému partnerovi pak oba rodiče upřednostnili před oprávněným zájmem nezletilého na potřebě mít a plnohodnotně rozvíjet vztahy s oběma svými rodiči. Nalézací soud pak správně apeloval na oba rodiče, aby pracovali na změně svých postojů vůči sobě navzájem tak, aby nezletilý přestal být traumatizován jejich komplikovaným vztahem.
Odvolací soud v rozsudku nalézacího soudu neshledal žádné nedostatky, a proto jej jako věcně správný potvrdil (vyjma výroků o výživném, pokud jde o období stanoveného počátku pro jeho hrazení). Ústavní soud si povšiml, že v komunikaci rodičů zřejmě došlo k jistému pozitivnímu posunu, neboť odvolací soud již vycházel ze situace, že na podstatných otázkách jsou rodiče již schopni se dohodnout. V této souvislosti není třeba zdůrazňovat, že preferovanou a pro dítě méně zatěžující variantou nastavení úpravy poměrů je právě „dohoda“ rodičů, nikoli soudní rozhodnutí. Žádný soud nedokáže konflikt rodičů vyřešit ke spokojenosti obou; nedojdou-li dohody, vždy bude jeden z nich nespokojen a bude pravděpodobně pokračovat v řízení podáváním dalších návrhů, čímž se opět vystupňuje vzájemný konflikt, který bude negativně působit především na dítě. Středobodem řízení ve věci péče o nezletilé je právě dítě a jeho nejlepší zájem. Práva a zájmy rodičů nejsou nedůležité a nemohou zůstat ponechány zcela stranou, jsou však upozaděny ve prospěch blaha dítěte. Takto je k opatrovnickému řízení i k úpravě poměrů dítěte třeba přistupovat a uvedený přístup by měli mít na paměti především rodiče.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí (stran péče o nezletilého, včetně stanovení výživného a jeho výše) velmi podrobně zabývaly a v odůvodnění svá rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Je zcela zřejmé, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení a polemizuje se závěry, ke kterým soudy dospěly, přičemž její argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Proto lze bez dalšího na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Ústavnímu soudu není zřejmé žádné pochybení, jímž by obecné soudy postupovaly v rozporu s ústavněprávními zárukami soudní ochrany a ochrany rodiny a rodičovství; proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu