ECLI:CZ:US:2020:1.US.3791.19.1
sp. zn. I. ÚS 3791/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti B. V. K. a N. I. K., zastoupených Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2019 č. j. 11 A 36/2019-30 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2019 č. j. 7 As 240/2019-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Tvrdí, že uvedenými soudními rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 1 Ústavy. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu správních orgánů, které stěžovatelům neudělily státní občanství České republiky. K porušení uvedených práv stěžovatelů mělo dojít též v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které na základě aplikace §26 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním občanství"), nepřipustily soudní přezkum rozhodnutí správních orgánů o zamítnutí žádosti stěžovatelů o udělení státního občanství. Stěžovatelé uvádí, že si jsou vědomi závěrů obsažených v nálezech Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/17 a Pl. ÚS 5/16, avšak ve vztahu k jejich věci s nimi nesouhlasí a navrhují zrušení výše uvedeného ustanovení zákona o státním občanství.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé požádali dne 9. 2. 2018 o udělení státního občanství České republiky. Ministerstvo vnitra (dále jen "ministerstvo") rozhodnutím ze dne 25. 9. 2018 č. j. VS-1205/835.3/2-2018 žádost zamítlo s odkazem na ustanovení §22 odst. 3 zákona o státním občanství. Uvedlo, že ze stanovisek Policie České republiky a zpravodajských služeb, které byly podkladem pro meritorní rozhodnutí, vyplynulo, že stěžovatelé ohrožují bezpečnost státu ve smyslu §13 odst. 2 zákona o státním občanství. Ministr vnitra rozhodnutím ze dne 20. 12. 2018 č. j. MV-141730-3/SO-2018 zamítl rozklad stěžovatelů proti rozhodnutí ministerstva. Městský soud v Praze odmítl žalobu stěžovatelů s odkazem na ustanovení §26 zákona o státním občanství a následně Nejvyšší správní soud zamítl jejich kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí správních soudů a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatelů. Oba soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná. Jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i městský soud, rozhodovaly nestranně, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o státním občanství, jakož i se závěry ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález sp. zn. Pl. ÚS 5/16, usnesení sp. zn. II. ÚS 2366/17 nebo III. ÚS 1618/17). Postup městského soudu, který nevyčkal rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 39/17 a žádost stěžovatelů odmítl s odkazem na §26 zákona o státním občanství, považuje zdejší soud za souladný s ústavním pořádkem (zejména s čl. 95 odst. 2 Ústavy).
V posuzované věci je podstatné, že si ministerstvo vyžádalo stanoviska policie a zpravodajských služeb a jejich závěry o existenci bezpečnostního rizika promítlo do konečného rozhodnutí. Jelikož jde o informace utajované, nejsou součástí správního spisu, nejsou poskytovány žadatelům k nahlédnutí ani blíže specifikovány v meritorním rozhodnutí (viz §22 odst. 3 zákona o státním občanství). Ústavní konformitu této úpravy potvrdil Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/16, ve kterém zároveň zdůraznil, že správní orgány musí postupovat proporcionálně a rozlišovat jednotlivé stupně bezpečnostních rizik.
Ústavní soud následně nálezem sp. zn. Pl. ÚS 39/17 zamítl návrh na zrušení §26 zákona o státním občanství s tím, že vylučuje-li zákonodárce rozhodnutí o neudělení státního občanství pro ohrožení bezpečnosti státu ze soudního přezkumu, nedostává se tím do rozporu se zákazem výluky soudního přezkumu podle čl. 36 odst. 2 Listiny. Konkrétně Ústavní soud uvedl, že "zákaz výluky ze soudního přezkumu podle čl. 36 odst. 2 Listiny se vztahuje pouze na případy, ve kterých nejen že musí jít o konkrétní základní právo, ale současně se musí rozhodnutí orgánu veřejné správy takového konkrétního základního práva skutečně týkat (...). V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na nález ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11, kterým byl odmítnut návrh na zrušení výluky soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení víza. Ústavní soud v uvedeném nálezu dospěl k závěru, že do soukromého a rodinného života může fakticky zasáhnout až rozhodnutí bezprostředně vedoucí k nucenému opuštění země, které teprve vytvořené vazby přetne, zatímco samotné neudělení víza tento efekt nemá. V nyní posuzované věci tedy ani skutečnost, že udělení státního občanství trvale mění status osoby žadatele - možnost realizovat a rozvíjet osobní, rodinné, sociální a ekonomické vazby, které tvoří soukromý a rodinný život - sama o sobě nestačí pro splnění podmínky zákazu výluky ze soudního přezkumu. Proto argumentaci (...), že předmětný zákaz výluky je splněn již tím, že důsledkem neudělení státního občanství je druhotné dotčení ústavně zaručených práv neúspěšných žadatelů, je tak třeba odmítnout, neboť těchto základních práv se rozhodnutí o zamítnutí žádosti o státní občanství netýká ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny."
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Ústavní soud stejným způsobem rozhodl také o návrhu na zrušení §26 zákona o státním občanství, neboť takový návrh je svou povahou návrhem akcesorickým, a proto sdílí právní osud ústavní stížnosti. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že o návrhu na zrušení §26 zákona o státním občanství by nemohl rozhodnout ani v případě, že by shledal ústavní stížnost přípustnou, neboť v dané věci jde o res iudicata (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 39/17).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu