ECLI:CZ:US:2020:1.US.3807.19.1
sp. zn. I. ÚS 3807/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Lierové, zastoupené Mgr. Bc. Rudolfem Vinšem, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Západní 1448/16, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2019 č. j. 29 ICdo 154/2017-203, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2017 č. j. 101 VSPH 581/2016-98 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. února 2016 č. j. 152 ICm 3824/2015-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Proti shora uvedeným rozsudkům obecných soudů podala stěžovatelka ústavní stížnost, ve které tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích práv, zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Soudem prvního stupně bylo ve věci stěžovatelky jako žalobkyně proti žalovaným - společnosti AP Insolvence, v.o.s. a Haně Ornstové (vedlejším účastníkům v řízení před Ústavním soudem), rozhodnuto o její žalobě o určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 28. 7. 2015, uzavřené mezi žalovanými, tak, že žaloba byla zamítnuta. Vrchní soud v Praze poté rozsudkem ze dne 26. 1. 2017 č. j. 101 VSPH 581/2016-98 uvedený rozsudek potvrdil a následně Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 29. 8. 2019 č. j. 29 ICdo 154/2017-203 zamítl také dovolání stěžovatelky v dané věci.
2. Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti zrekapitulovala skutkové okolnosti daného případu a jeho vývoj ze svého pohledu. V insolvenčním řízení byl zpeněžen její nemovitý majetek, a to kupní smlouvou, uzavřenou mezi vedlejšími účastníky řízení. Proti tomu brojila stěžovatelka ve shora popsaném soudním řízení, neboť má za to, že byla nezákonně zbavena svého majetku. Polemizuje s názory Nejvyššího soudu, např. že lze zpeněžovat před uskutečněním přezkumného jednání, což insolvenční zákon sice umožňuje, stěžovatelka to však nepovažuje za ústavně konformní a nesouhlasí také s tím, že by byla řádně předvolána zveřejněním v insolvenčním rejstříku. K dalšímu zásahu do práv stěžovatelky došlo podle jejího názoru tím, že nebyla účastna projednání insolvenčního návrhu, který byl proti ní podán. Se závěrem Nejvyššího soudu, že nelze vady v úvodní fázi insolvenčního řízení převádět do dalších jeho fází, lze podle stěžovatelky souhlasit jen potud, pokud je zkoumáno, jakého charakteru možná pochybení v předchozím řízení byla a jaké byly jejich důsledky.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je Ústavní soud oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Soudy se v napadených rozsudcích námitkami stěžovatelky dostatečně zabývaly a přehledně odůvodnily svoje závěry. Po provedeném dokazování dospěl již soud prvního stupně k závěru, že stěžovatelka domnělé vady insolvenčního řízení, řádně vedeného jak ze strany insolvenčního správce, tak insolvenčního soudu, neprokázala. Naopak bylo prokázáno, že stěžovatelka od počátku neposkytovala potřebnou součinnost, nespolupracovala a bránila ve výkonu činnosti insolvenčního správce, když například neumožnila prohlídku nemovitosti nebo působila problémy s doručováním. Ve všech napadených rozsudcích obecných soudů bylo podrobně vyloženo, proč stěžovatelce nelze v jejím návrhu na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 28. 7. 2015, uzavřené mezi vedlejšími účastníky řízení, vyhovět. Na tomto závěru nelze shledat nic neústavního a znovu opakovat již několikrát vyřčené. Stěžovatelka sice zastává odlišný právní názor, to však samo o sobě nemůže pochopitelně opodstatněnost ústavní stížnosti založit.
4.Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu