ECLI:CZ:US:2020:1.US.3843.19.1
sp. zn. I. ÚS 3843/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve senate složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vincence Výtiska, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2019 č. j. 30 Cdo 281/2019-98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které tvrdí, že jí došlo k porušení jeho práva, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 20. 10. 2016 sp .zn. 22 C 282/2015 byl stěžovateli vůči žalované České republice, za kterou jednalo Ministerstvo spravedlnosti, přiznána částka za újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením jako nesprávným úředním postupem ve výši 158 000 Kč. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 8. 2017 sp.zn. 57 Co 25/2017 byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve vyhovující části pokud jde o částku 131 275 Kč tak, že se žaloba zamítá a v přiznané částce 27 125 Kč byl rozsudek potvrzen. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2019 sp.zn. 30 Cdo 281/2019 bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost.
2. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že v dovolání vymezil k dovolacímu přezkumu právní otázky zásadního významu, o nichž prohlásil, že doposud v daných skutkových poměrech nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny, což má zásadní právní význam a judikatorní přesah. Přesto Nejvyšší soud rozhodl postupem podle ust. §243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání odmítl, podle stěžovatele nesprávně.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Podstatou zkoumaného případu je otázka, zda Nejvyšší soud tím, že odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné, nezasáhl do jeho ústavně zaručených práv. Ústavní soud je toho názoru, že k tomu nedošlo. Nejvyšší soud přehledně k jednotlivým stěžovatelovým námitkám či dovolacím otázkám uvedl, jaké vykazují vady a obecně shrnul, že dovolacími otázkami mířil stěžovatel na správnost závěrů odvolacího soudu ohledně stanovení výše základní částky zadostiučinění a dále na modifikaci (snížení) celkové částky, přiznané za dobu řízení. Tu přitom Nejvyšší soud opakovaně judikuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Odvolací soud se v daném případě podle dovolacího soudu neodchýlil od v napadeném usnesení citované judikatury, pokud na základě vlastního právního posouzení dospěl k závěrům, vysloveným ve svém rozsudku, které se nejeví nikterak nepřiměřené, excesivní či neodůvodněné. Také na ostatní dovolací otázky a námitky Nejvyšší soud dostatečně odpověděl a případně tak odůvodnil, proč dovolání nebylo možno považovat za přípustné. Na těchto závěrech nelze shledat nic neústavního. Pokud obecné soudy ve své jurisdikci respektují podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy a zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu jejich činnost a rozhodnutí podrobně přezkoumávat.
5. Ústavní stížnost stěžovatele tedy byla odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu