ECLI:CZ:US:2020:1.US.3886.19.1
sp. zn. I. ÚS 3886/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Šafáře, zastoupeného JUDr. Janem Malým, Malé náměstí 124, Hradec Králové, proti usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 5. 6. 2019, č. j. 7 C 155/2019-64, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 9. 2019, č. j. 21 Co 212/2019-107, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 4. 12. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Okresní soud v Jičíně uložil výrokem I. ústavní stížností napadeným usnesením stěžovateli povinnost zdržet se rušení držby tam uvedených pozemků. Výrokem II. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele rozhodl výrokem I. ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje. Výrokem II. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Jak z ústavní stížnosti, tak i napadených usnesení vyplývá, že vedlejší účastník měl sporné pozemky pronajaty od roku 2006 od Františka Pavelky s tím, že smlouvou ze dne 7. 1. 2013 byla doba pronájmu prodloužena na dobu neurčitou s desetiletou výpovědní lhůtou. Poté, co se novým vlastníkem pozemků stal stěžovatel, zaslal dne 8. 8. 2018 vedlejšímu účastníkovi dopis, kde ho vyzývá, aby v souladu s §2900 o. z. nadále neprováděl jakékoliv aktivity bez jeho předchozího souhlasu. Následně stěžovatel dopisem ze dne 29. 8. 2018 odstoupil od smlouvy o nájmu zemědělských pozemků ze dne 7. 1. 2013. Vedlejší účastník dopisem ze dne 14. 11. 2018 odstoupení od smlouvy odmítl, vlastník nájemní smlouvu nevypověděl. Stěžovatel své pozemky následně propachtoval osobě blízké - Monice Šafářové, která následně podala návrh na provedení aktualizace evidence půdy, kdy na základě návrhu bylo zahájeno řízení u Státního zemědělského intervenčního fondu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nabyl předmětné pozemky na základě kupní smlouvy ze dne 26. 6. 2018, nemohl je propachtovat od 1. 5. 2015. Státní zemědělský intervenční fond proto vydal Oznámení o neprovedení aktualizace evidence půdy. Dne 14. 5. 2019 vedlejší účastník zjistil, že po sporných pozemcích se pohybuje traktorista, který z pokynu stěžovatele mulčuje jím zasetou řepku. Následně se vedlejší účastník domáhal u soudu toho, aby se stěžovatel zdržel rušení jeho držby, o čemž obecné soudy rozhodly tak, jak shora uvedeno.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nalézací soud nepostupoval podle §176a a násl. o. s. ř., kdy vyšel z pouhého tvrzení žalobce, aniž by vznesl dotaz na žalovaného. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele nepřezkoumatelná, skutkový stav nebyl zjištěn řádně, soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nebyla po právní stránce posouzena správně. Hlavní námitkou stěžovatele bylo tvrzení, že žalobce zmeškal prekluzivní lhůtu k uplatnění nároku na ochranu držby, a to vedle námitky, že stěžovatel platně odstoupil od nájemní smlouvy. Podle stěžovatele začala šestitýdenní prekluzivní lhůta běžet již dne 29. 8. 2018, kdy se žalobce dozvěděl o tom, že žalovaný od nájemní smlouvy odstupuje, popř. kdy se dozvěděl o zápisu nové pachtovní smlouvy do katastru nemovitostí. Okresní soud jako počátek běhu šestitýdenní lhůty podle §1008 odst. 1 o. z. položil do dne 14. 5. 2019, kdy na pokyn stěžovatele byla zemědělskou technikou znehodnocována zemědělská kultura zasetá vedlejším účastníkem. Ten se měl přitom o rušení držby dozvědět již mnohem dříve, a to v době, kdy stěžovatel odstoupil od smlouvy. Stěžovatel je toho názoru, že výklad provedený odvolacím soudem umožňuje, aby se domnělý držitel bránil zásahu dávno poté, co věc již užívá třetí osoba. V souvislosti s uvedeným stěžovatel uvedl, že byl od října 2018 zapsán v katastru nemovitostí nový pachtýř, který na pozemku i hospodařil - prováděl podzimní seč. Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy svým postupem neposkytly ochranu jeho vlastnického práva. Z výše vyložených důvodů má stěžovatel za to, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V souvislosti s projednávanou ústavní stížností odkazuje Ústavní soud na svůj nález sp. zn. IV. ÚS 4306/18, v němž se zabýval povahou žaloby na ochranu držby. V něm mimo jiné uvedl, že na tento druh žaloby lze vztáhnout závěry týkající se předběžného opatření. Dále Ústavní soud konstatoval, že se necítí být oprávněn zasahovat do rozhodnutí obecných soudů o žalobách z rušené držby, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem v tom směru, že držba musí mít svůj původ v právním titulu (zakládat se na něm); teprve vyřešení sporu o něj má ve svém důsledku dopad na další trvání držby. Z povahy věci tak vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o žalobě z rušené držby mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole. Uvedené závěry považuje Ústavní soud za přiléhavé i v právě projednávané věci.
Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy nesprávně určily počátek prekluzivní doby, v níž lze podat žalobu na ochranu držby, je třeba uvést, že jejich závěry jsou logické, racionální a tudíž i ústavně konformní. V souvislosti s opakovanými zásahy do držby stěžovatel přehlíží, že obecné soudy nevázaly počátek lhůty na kterýkoliv zásah do pokojné držby, ale pouze na ten, o němž se držitel dozvěděl.
Není pochyb o tom, že vedlejší účastník věděl o odstoupení od smlouvy, nicméně institut posesorní žaloby směřuje na ochranu či obnovení posledního stavu držby. Nejedná se tedy o ochranu subjektivních práv jako v případě žalob petitorních, ale o řízení o poskytnutí ochrany poslednímu faktickému stavu. Navíc, vedlejší účastník se i po odstoupení od smlouvy ze strany stěžovatele stále choval jako držitel. To znamená, že před samotným výsevem řepky musel půdu na sporných pozemcích připravit a teprve poté mohl přistoupit k jejímu osevu. Proti takovému postupu zůstal stěžovatel nečinný. Považoval-li stěžovatel za další možný milník, od něhož bylo lze počítat shora zmíněnou šestiměsíční lhůtu, provedení podzimní seče novým pachtýřem, nejedná se z hlediska hlavního účelu využití pozemku o úkon nikterak zásadní a stěžovatel ani v ústavní stížnosti netvrdí, že o tomto vedlejší účastník věděl, a proto se měla lhůta počítat právě od tohoto úkonu. Navíc, obecné soudy poukázaly na skutečnost, že stěžovatel nabyl sporné pozemky v roce 2018 a tudíž je nemohl propachtovat od roku 2015.
Pokud stěžovatel namítá, že mu nebyl dán v řízení před nalézacím soudem procesní prostor pro to, aby se mohl vyjádřit, lze opět odkázat na nález Ústavního soudu IV. ÚS 4306/18.
V souvislosti s rozsahem možného ústavního přezkumu má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem a nejsou projevem jejich svévole.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu