ECLI:CZ:US:2020:1.US.389.20.1
sp. zn. I. ÚS 389/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti "Společenství vlastníků jednotek domu X, Pavla Knapovského, Ondřeje Kuropata, Zdeňka Kvíze, Ireny Knapovské, Marcely Kvízové, Jiřího Lundáka, Radky Matesové Markové a Lenky Roštíková, všichni zastoupeni Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1851/2019-186 ze dne 29. 10. 2019, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 204/2018-145 ze dne 10. 10. 2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 40 C 270/2015-108 ze dne 13. 11. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 40 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o určení užívacího práva k pozemkům a o vyklizení pozemků. Dále uvádějí, že chtějí od Ústavního soudu, aby právně posoudil otázku možnosti užívat parkování pro návštěvy na základě kolaudačního souhlasu, pokud by nešlo o věcné břemeno.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelé se domáhají určení, že v jejich prospěch existuje bezplatná služebnost užívacího práva k předmětným pozemkům určeným pro návštěvnická stání, dále určení, že tyto pozemky jsou návštěvnickými stáními k budově s bytovými jednotkami stěžovatelů a dále vyklizení uvedených pozemků od uzamykatelných parkovacích sloupků (věc byla posuzována podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák.") ve znění do 31. 12. 2013). Žalobu odůvodnili tím, že jim na základě kolaudačního souhlasu stavebního úřadu ze dne 26. 2. 2009, který povolil užívání stavby, vznikla služebnost užívání pozemků ve vlastnictví žalované strany. Nalézací a odvolací soud s poukazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 3 Cz 4/89, 22 Cdo 2186/2003) žalobu zamítly, neboť ze zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon (dále jen "stav. zák.") ani z jiného zákona nevyplývá, že lze zřídit věcné břemeno kolaudačním souhlasem. Pro vydržení práva pak stěžovatelé nesplnili zákonnou podmínku vydržecí doby.
Dovolání stěžovatelů, jehož přípustnost vymezili tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky "jestli kolaudační souhlas jako rozhodnutí orgánu veřejné moci zakládá vznik služebnosti", bylo odmítnuto. Nejvyšší soud uvedl, že ačkoliv uvedená otázka dosud nebyla v judikatuře řešena (zjevně proto, že její řešení je tak jasné, že dosud nebyla dovolacímu soudu účastníky sporů předložena), považuje za nutné dovolání odmítnout pro jeho zjevnou bezdůvodnost (§243c odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud rovněž dodal, že bez dalšího učiněný odkaz i na ostatní předpoklady přípustnosti, vyjádřené v §237 o. s. ř., k přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
V odůvodnění zdůraznil, že podle §151o odst. 1 obč. zák. věcná břemena vznikají písemnou smlouvou, na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona. Právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení §134 obč. zák. zde platí obdobně. K nabytí práva odpovídajícího věcnému břemeni je nutný vklad do katastru nemovitostí. Správní orgán může zřídit věcné břemeno, avšak pouze za podmínek vyplývajících ze speciálních zákonů, a pokud to tyto zákony výslovně připouštějí (např. podle zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon). Kolaudační souhlas není titulem, na základě kterého může vzniknout věcné břemeno, neboť §122 odst. 1 stav. zák. (ani jiný právní předpis) výslovně neuvádí, že věcné břemeno lze zřídit kolaudačním souhlasem. Ten ostatně není ani správním rozhodnutím (viz usnesení Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 86/2010), a již proto jej nelze podřadit pod žádný z důvodů uvedených v §151o odst. 1 obč. zák.
Stěžovatelé nesouhlasí s právními závěry soudů, podle nichž nebyla prokázána existence žádného právního titulu, na základě kterého by bylo možné určit existenci služebnosti užívacího práva k předmětným pozemkům jako návštěvnickým stáním ve prospěch stěžovatelů či na základě kterého by bylo možné určit, že předmětné pozemky jsou návštěvnickými stáními. Za takový právní titul považují kolaudační souhlas, který byl vydán pro celý objekt. Odmítnutí dovolání považují za příliš formalistické. Namítají, že Nejvyšší soud se dostatečně nevypořádal s poukazem stěžovatelů na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 968/18, podle něhož se soukromé a veřejné právo navzájem prolínají. Stěžovatelé proto tvrdí, že veřejnoprávní akt, což je kolaudační souhlas, může založit soukromoprávní oprávnění - věcně břemeno vlastníku podle ustanovení §151o odst. 1 obč. zák.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelů, jejichž podstatu představuje především polemika s názorem dovolacího soudu ohledně projednatelnosti jejich dovolání. Ověřil, že Nejvyšší soud se dovoláním zákonu odpovídajícím způsobem zabýval a své závěry dostatečně a srozumitelně odůvodnil. Jakkoliv dovolání stěžovatelů shledal zjevně bezdůvodným, z odůvodnění rozhodnutí je patrné, že se zcela ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu, podle nichž kolaudační souhlas nemůže představovat důvod vzniku věcného břemene. Bezdůvodnost dovolání, resp. v něm položené otázky, je právě dána jednoznačným zněním zákona, danou problematiku řešícím. Uvedeným závěrům není z ústavního hlediska co vytknout.
Ústavní soud připomíná, že posuzování přípustnosti dovolání spadá výlučně do pravomoci Nejvyššího soudu. Ústavní soud rovněž již mnohokrát konstatoval, že je věcí Nejvyššího soudu, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. běžných zákonů, Ústavnímu soudu výkon takové činnosti nepřísluší. Nejvyšší soud se přitom obdobnou problematikou ve své judikatuře vícekrát zabýval (srov. obdobně např. sp. zn. 3 Cz 4/89, 22 Cdo 2950/2019, 22 Cdo 2317/2004, 22 Cdo 1438/2004, 22 Cdo 4843/2017, 22 Cdo 2186/2003, 22 Cdo 3155/2009). Z ní mj. vyplývá, že soud, resp. správní orgán nemůže zřídit věcné břemeno v jiných případech, než jsou upraveny ustanovením obč. zák. a speciálními právními předpisy, přípustným ani není zřízení věcného břemene rozhodnutím orgánu veřejné moci na základě analogické aplikace zákona.
Ústavní soud dodává, že ustanovení §151o obč. zák. nelze vykládat extenzivně, a tak nepřípustně rozšiřovat možnosti zřízení věcného břemene pouhým vydáním kolaudačního souhlasu. Zřízení věcného břemene představuje výrazný zásah a omezení vlastnického práva, a proto možnost jeho zřízení musí mít jednoznačnou oporu v zákoně.
Pokud jde o poukaz stěžovatelů na nález sp. zn. I. ÚS 41/98, Ústavní soud uvádí, že byť je třeba trvat na závaznosti nálezů Ústavního soudu, nelze k aplikaci vyslovených závěrů přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Z právního závěru, že často nelze činnost instituce jednoznačně označit buď za veřejnoprávní či soukromoprávní, nelze automaticky dovozovat, že kolaudační souhlas zakládá věcné břemeno.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům, podle nichž v řízení nebyla prokázána existence žádného z právních titulů, na základě kterého by bylo možné určit existenci věcného břemene spočívajícího v užívacím právu k předmětným pozemkům, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelé dovolávají, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
K požadavku stěžovatelů, aby Ústavní soud právně posoudil výše uvedenou otázku, uvádí, že jeho úkol nespočívá ve vydávání stanovisek a právních výkladů. Kompetence Ústavního soudu jsou jednoznačně vymezeny v Ústavě (čl. 2 odst. 2 a čl. 83) a v zákoně o Ústavním soudu (§82 odst. 3) a nelze je nad tento rámec nepřípustně rozšiřovat. K vyhovění požadavku stěžovatelů tak není dána jeho příslušnost.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu