ECLI:CZ:US:2020:1.US.3901.19.1
sp. zn. I. ÚS 3901/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Města Neratovice, se sídlem Neratovice, Kojetická 1028, zastoupeného JUDr. Radoslavem Bolfem, advokátem se sídlem Zádušní 2590/2, Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019 č. j. 27 Cdo 3334/2018-207, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 4. 2018 č. j. 47 Co 79/2017-172 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2017 č. j. 8 C 110/2016-83, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §239 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 6. 12. 2019 a doplněné podáním ze dne 14. 1. 2020, navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví a právo na spravedlivý proces. Současně navrhuje, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §239 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též "o. s. ř.").
Ze spisového materiálu se podává, že Okresní soud v Hradci Králové zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal po žalovaném zaplacení částky 666 554 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Okresní soud vyšel ze zjištění, že obchodní společnosti Zubní technika Neratovice s.r.o. (dále jen "společnost") byl poskytnut úvěr ve výši 1 100 000 Kč na odstranění následků povodní. Společnost se zavázala úvěr včetně příslušenství splatit na účet stěžovatele způsobem specifikovaným v rozsudku. Svému závazku však nedostála, neboť uhradila pouze dvě splátky. Dne 31. 12. 2009 byla společnost zrušena s likvidací a žalovaný byl jmenován jejím likvidátorem. Likvidace skončila dne 3. 9. 2010 a dne 21. 12. 2010 byla společnost vymazána z obchodního rejstříku. Stěžovatel se domáhal náhrady škody způsobené porušením povinnosti žalovaného jako likvidátora, neboť tvrdil, že žalovaný věděl o závazku likvidované společnosti vůči stěžovateli z nesplaceného úvěru, přesto mu vstup do likvidace neoznámil. Žalovaný v průběhu řízení vznesl námitku promlčení stěžovatelem uplatněného nároku.
Okresní soud shledal námitku promlčení vznesenou žalovaným důvodnou. Svůj závěr odůvodnil tím, že subjektivní promlčecí lhůta ve smyslu §398 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, (dále jen "obch. zák.") k uplatnění žalovaného nároku začala stěžovateli běžet již v roce 2010, kdy skončila likvidace společnosti.
Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně; změnil jej ve výroku II. co do výše přiznané náhrady nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Stěžovatel s tímto závěrem soudů nesouhlasí a namítá, že právním titulem v dané věci nebyla škoda jako taková, ale odpovědnost statutárního orgánu (ručení) za závazky společnosti, které nebyly uhrazeny z jejího majetku. Soudy podle stěžovatele nesprávně posoudily danou věc, když skutek posuzovaly jako vznik škody, ačkoli se jednalo o tzv. ručení ze zákona, přičemž vznik škody (odpovědnost) u žalovaného jakožto likvidátora společnosti spojily se skončením likvidace společnosti. Podle stěžovatele soudy při svém rozhodování nevzaly v potaz ustanovení §83 odst. 1 o. s. ř. týkající se překážky litispendence. Stěžovatel v této souvislosti uvádí, že pro stejnou částku byla žalována i V. Rušikvasová jako jednatelka společnosti, které byla Obvodním soudem pro Prahu 7 uložena povinnost zaplatit tuto částku z titulu její odpovědnosti společníka za závazky společnosti do výše obdrženého likvidačního zůstatku, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno Městským soudem v Praze. Stěžovatel dále podrobně polemizuje s interpretací vymezení počátku promlčení lhůty a tvrdí, že soudy nesprávně posoudily promlčení předmětného nároku. Dovolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s otázkami, které předestřel v dovolání a které nebyly v judikatorní praxi nikdy řešeny.
Svůj návrh na zrušení §239 o. s. ř. stěžovatel odůvodňuje tím, že podle tohoto ustanovení účastník řízení nemá v občanském soudním řízení zaručeno právo nechat nesprávné rozhodnutí (materiálně právně, resp. skutkově chybné) podrobit kasačnímu (dovolacímu) řízení bez toho, že by případně ten, kdo o kasačním prostředku rozhoduje, nebyl osobně zainteresován, aby kasaci nevyhověl (užitím jen těch rozhodnutí, která již vydali členové stejného senátu, který o aktuálním dovolání rozhoduje). Napadenou úpravou se tak podle stěžovatele dovolání dostává do libovůle soudců dovolacího soudu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
V kontextu dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad běžného zákonodárství s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip omezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Soud prvního stupně i soud odvolací aplikovaly adekvátní právní úpravu a podrobně a vyčerpávajícím způsobem uvedly důvody pro závěr, že námitka promlčení vznesená žalovaným je důvodná. Odvolací soud se vyjádřil ke všem námitkám stěžovatele a podrobně objasnil, proč rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Pokud jde o námitky ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná, že rozhodování o přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 o. s. ř. přísluší výhradně Nejvyššímu soudu. Výjimku opravňující zásah Ústavního soudu by mohly představovat excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu. O takový případ však v projednávané věci nejde. Nejvyšší soud svůj závěr o odmítnutí dovolání srozumitelně odůvodnil. Konstatoval, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř. Závěr odvolacího soudu, podle něhož je námitka promlčení vznesená žalovaným důvodná, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu přijaté při výkladu §398 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013. Nejvyšší soud dále uvedl, že dovolání nečiní přípustným ani otázka výkladu ustanovení §135 odst. 2 a §194 odst. 6 obch. zák., a to již proto, že na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá.
Nejvyšší soud se vyjádřil i k námitce stěžovatele, že podal již v roce 2013 žalobu proti jediné společnici společnosti z titulu ručení za závazky společnosti do výše jejího podílu na likvidačním zůstatku. Mimo jiné uvedl, že názor stěžovatele, že v obou řízeních jde o totožnou věc, je zjevně nesprávný a odporuje ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. V těchto věcech není dána ani totožnost skutku (v projednávané věci se stěžovatel domáhá náhrady škody, již mu měl způsobit žalovaný jako likvidátor porušením povinnosti určené ustanovením §73 větou první obch. zák.; proti bývalé společnici pak uplatňuje nárok z titulu ručení do výše podílu na likvidačním zůstatku), ani totožnost účastníků.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel se jej snaží postavit do pozice další soudní instance, která bude reflektovat jeho opakované výtky, jež soudní orgány již argumentačně přesvědčivě popřely. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovateli opětovně připomínal podstatnou argumentaci těchto orgánů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - akceptuje. Argumentaci civilních soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou, a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Ústavní soud stejným způsobem rozhodl také o návrhu na zrušení výše uvedeného zákonného ustanovení, neboť takový návrh je svou povahou návrhem akcesorickým, a proto sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu