ECLI:CZ:US:2020:1.US.3917.19.1
sp. zn. I. ÚS 3917/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Denisy Bartošové, zastoupené Mgr. Tomášem Pelíškem, advokátem, sídlem Bašty 416/8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2019 č. j. 20 Cdo 2984/2019-144 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. listopadu 2017 č. j. 20 Co 118/2017-66, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v exekučním řízení.
2. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 21. 11. 2016 č. j. 101 Nc 2768/2008-45 zastavil řízení o návrhu stěžovatelky, manželky povinného Romana Bartoše, na zastavení exekuce v části, v níž je vedena na základě exekučního příkazu soudní exekutorky Mgr. Lenky Černoškové, Exekutorský úřad Prostějov, ze dne 24. 9. 2008 č. j. 018 EX 03144/08-005. Důvodem pro zastavení řízení byla překážka věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata), neboť předchozí žaloba stěžovatelky o vyloučení téhož majetku z exekuce byla rozsudkem městského soudu ze dne 26. 2. 2010 č. j. 21 C 16/2010-27 zamítnuta. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí městského soudu potvrdil. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť právní názor odvolacího soudu byl v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně usnesením ze dne 23. 1. 2018 sp. zn. 20 Cdo 5160/2017, uveřejněným pod č. 27/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm Nejvyšší soud dospěl k závěru, že "podá-li po 30. 6. 2015 (od účinnosti zákona č. 139/2015 Sb.) manžel povinného návrh na částečné zastavení exekuce prodejem věcí s odůvodněním, že exekucí je postižen majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného ve větším rozsahu, než připouští zvláštní právní předpis (srov. §262b odst. 1 o. s. ř. ve znění od 1. 7. 2015), přestože již dříve byl pravomocně zamítnut jeho návrh na vyloučení týchž věcí z exekuce podle §267 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 30. 6. 2015 podaný z téhož důvodu, brání věcnému projednání návrhu na částečné zastavení exekuce překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 4 o. s. ř.)".
3. Ze spisu městského soudu sp. z n. 21 C 16/2010, který si Ústavní soud vyžádal k ověření důvodů zamítnutí excindační žaloby stěžovatelky, vyplynulo, že soud po provedeném dokazování potvrdil postižitelnost konkrétních nemovitostí, jejichž vyloučení z exekuce se stěžovatelka domáhala, a to v souladu s §42 odst. 1 zákona č. 150/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), tehdy platném a účinném znění.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka se s právním názorem krajského soudu a Nejvyššího soudu neztotožnila a argumentovala účelem excindační žaloby, který je odlišný od návrhu na zastavení exekuce, a proto nelze mít za to, že uplatnila stejný nárok. Zpochybnila i závěr o totožnosti obou řízení z důvodu uplatnění zcela odlišných nároků v petitu excindační žaloby a návrhu na zastavení řízení, což podle jejího názoru vylučuje naplnění podmínek pro přijetí závěru o překážce věci rozsouzené.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
7. Ve své rozhodovací praxi dal Ústavní soud již dříve najevo, že nemá žádné výhrady k závěru Nejvyššího soudu, podle kterého se i po změně právní úpravy ochrany manžela povinného v důsledku novely občanského soudního řádu zákonem č. 139/2015 Sb., účinným od 1. 7. 2015, nelze úspěšně domoci zastavení exekuce návrhem podle §262b odst. 1 o. s. ř., bylo-li již dříve, podle právní úpravy účinné do 30. 6. 2015, rozhodnuto o vylučovací žalobě, neboť (za nezměněného skutkového stavu) jde v případě dalšího návrhu na zastavení exekuce o překážku věci rozhodnuté. Podle Ústavního soudu je nová právní úprava (§262b o. s. ř.) prostředkem vedoucím k rychlejší a pružnější ochraně práva manžela povinného, což však nic nemění na tom, že by řízení o vylučovací žalobě neposkytovalo dostatečně silnou záruku týchž práv, když svým způsobem jde o řízení, které má povahu řízení nalézacího se všemi procesními důsledky z toho plynoucími (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3062/19 ze dne 26. 11. 2019, dostupné v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Shora prezentované závěry Ústavní soud sdílel i v posuzované věci, neboť neměl žádný důvod se od nich jakkoliv odchylovat.
8. K námitce o uplatnění různých nároků a o nesplnění podmínky překážky věci pravomocně rozhodnuté Ústavní soud uvádí, že ji dostatečný způsobem vypořádal krajský soud, který v odůvodnění svého rozhodnutí porovnal, čeho se stěžovatelka v tom kterém řízení domáhala, jak argumentovala a o co usilovala. Závěr, že hodlala dosáhnout stejného výsledku (stavu), tj. aby nemovitosti v jejím vlastnictví nebylo možno prodat za účelem uspokojení nároku oprávněného, není v (extrémním) rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, a proto je třeba respektovat i právní závěr o existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté, neboť o stejném skutkovém stavu (jen za jiné právní úpravy) bylo již dříve rozhodnuto. Na podrobný výklad o totožnosti následku té které procedury - návrhu na vyloučení podle §267 odst. 2 o. s. r. ve znění do 30. 6. 2015 a návrhu na zastavení vykonávacího řízení podle §262b odst. 1 o. s. ř. ve znění od 1. 7. 2015 - podaný Nejvyšším soudem ve shora citovaném usnesení sp. zn. 20 Cdo 5160/2017, verifikovaný Ústavním soudem, lze odkázat i v posuzované věci.
9. Ústavní soud hodnotí stížní námitky opakující argumenty předložené již v řízení před civilními soudy jako prostý nesouhlas s rozhodnutími civilních soudů, který však sám o sobě není schopen založit důvodný zásah Ústavního soudu. Z tohoto pohledu je proto zjevně neopodstatněné tvrzení o porušení práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť z napadených rozhodnutí je zcela zřejmé, že stěžovatelka měla možnost obrátit se na soud, který se jejím návrhem jako i opravnými prostředky, zabýval a rozhodl o nich.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu