ECLI:CZ:US:2020:1.US.3930.19.1
sp. zn. I. ÚS 3930/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti nezletilé V. K., zastoupené matkou Ž. K., právně zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2019 č. j. 25 Cdo 83/2019-486, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. září 2018 č. j. 61 Co 144/2018-458 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28. března 2018 č. j. 17 C 263/2014-429, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 9. 12. 2019, stěžovatelka podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na spravedlivou náhradu škody za podmínek a postupů stanovených zákonem ve smyslu čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 96/2001 Sb.m.s.) a právo na nedotknutelnost své osoby a svého soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka se narodila dne 14. 12. 2013. Při porodu hlavičky došlo k dystokii ramének plodu, byla porozena těžce asfyktická (přidušená), musela být kardiopulmonálně resuscitována a především u ní byla zjištěna paréza (obrna) brachiálního plexu vlevo, projevující se obrnou levé paže, a rovněž paréza levé poloviny bránice s atelektázou celého levého plicního křídla, přičemž tyto následky jsou trvalé. Stěžovatelka proto podala dne 29. 12. 2014 žalobu proti Karlovarské nemocnici a. s. pro zaplacení 11 000 000 Kč s příslušenstvím za bolestné a ztížení společenského uplatnění.
3. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 28. 3. 2018 č. j. 17 C 263/2014-429 žalobu zamítl. K odvolání podanému stěžovatelkou Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. 9. 2018 č. j. 61 Co 144/2018-458 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 5. 9. 2019 č. j. 25 Cdo 83/2019-486 zamítl.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zrekapitulovala průběh předchozího řízení a uvedla, že se narodila dne XX v XX hodin na gynekologicko-porodnickém oddělení Nemocnice v Chebu, provozované žalovanou. Její matka byla na oddělení přijata již XX ve XX hodin, tedy více než šest hodin před porodem. Šlo o ženu, jež rodila již po čtvrté, porodní hmotnost předposledního sourozence stěžovatelky narozeného v roce 2005 činila 4 200 g, posledního sourozence narozeného v roce 2008 činila 4 500 g. Výška matky stěžovatelky činí X cm, hmotnost při přijetí X kg. Podle tvrzení stěžovatelky je známo, že riziko porodu hypertrofického plodu (tedy plodu s hmotností 4 000 g a více, či plodu obrovského s hmotností 5 000 g a více) se zvyšuje s počtem těhotenství, s výškou matky nad 165 cm, s hmotností matky před otěhotněním a s obesitou matky. Základní metodou včasné diagnózy hypertrofie plodu je přitom ultrazvukové vyšetření. V případě, že je odhad hmotnosti plodu vyšší než 4 500 g, je indikováno ukončení těhotenství císařským řezem.
6. Stěžovatelka namítala, že přestože byla známa řada existujících rizikových faktorů pro porod hypertrofického v daném případě po celé hodiny, neprovedla žalovaná žádné ultrazvukové vyšetření matky stěžovatelky ani odhad porodní hmotnosti plodu. Až po porodu bylo zjištěno, že porodní hmotnost stěžovatelky činila 5 150 g. Stěžovatelka byla porozena těžce asfyktická (přidušená), musela být kardiopulmonálně resuscitována a zejména došlo k dystokii ramének plodu a u stěžovatelky byla zjištěna paréza (obrna) brachiálního plexu vlevo, projevující se obrnou levé paže, a rovněž paréza levé poloviny bránice s atelektázou celého levého plicního křídla, přičemž tyto následky jsou trvalé.
7. Stěžovatelka spatřovala porušení právních povinností žalovanou v neprovedení odhadu hmotnosti plodu, neprovedení porodu tzv. císařským řezem a provedení chybného vybavování zaklíněných ramének plodu a nedostatečné vedení zdravotnické dokumentace žalovanou. Stěžovatelka vyslovila nesouhlas se skutkovými závěry, ke kterým ve věci rozhodující soudy dospěly, neboť podle jejího tvrzení žalovaná náležitý standard zdravotnických služeb porušila. Nejvyššímu soudu pak vytýkala, že se nijak nevyrovnal s jejími vznesenými výtkami, především s argumentem, že kategorický právní názor odvolacího soudu, že "je vyloučeno, aby se stěžovatelka porušení prevenční povinnosti vůbec dovolávala", zjevně odporuje čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, podle něhož má osoba, která utrpěla újmu utrpěnou zákrokem, nárok na spravedlivou náhradu škody za podmínek a postupů stanovených zákonem. Současně stěžovatelka poukázala na čl. 31 Listiny, podle něhož má každý právo na ochranu zdraví, i na §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který mimo jiné stanoví, že každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, když stěžovatelka je zastoupena advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
11. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Stěžovatelka snáší před Ústavní soud řadu argumentů, jimiž se snaží prokázat, že k porušení náležitého standardu zdravotnických služeb v jejím případě došlo a zpochybňuje správnost posouzení vztahu příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a jednáním žalované. Ústavní soud konstatuje, že polemika stěžovatelky je vedena o otázce správné aplikace podústavního práva, a tedy i otázce jeho správné interpretace, jež takové aplikaci předchází. Se stěžovatelkou vznesenými argumenty se přitom vypořádaly již obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Interpretace příslušných zákonných ustanovení, jakož i jejich aplikace, proběhla ze strany obecných soudů korektním způsobem a byla řádně odůvodněna. Soud prvního stupně věnoval celé věci důslednou pozornost, velmi pečlivě se danou problematikou zabýval a dovodil, že příčinná souvislost mezi porušením povinností ze strany žalované a poškozením zdraví stěžovatelky prokázána nebyla. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a Nejvyšší soud pak uzavřel, že napadený rozsudek odvolacího soudu je v případě námitek stěžovatelky v postupu žalované při vedení porodu v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
12. Argumentuje-li stěžovatelka údajným porušením čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, ani tato námitka není opodstatněná. Jak správně uvedl Nejvyšší soud, nárok na náhradu škody je podle těchto ustanovení vázán na zákonnou úpravu a obecné soudy dle příslušných ustanovení vnitrostátních předpisů nedospěly k závěru, že pro něj byly dány podmínky. Výklad právních předpisů je činností rozhodování soudů a v rámci srozumitelnosti a jednotnosti právního řádu, jakož i předvídatelnosti rozhodovací činnosti je žádoucí, aby splňoval nároky ústavním pořádkem na sebe kladené. Tyto nároky výklad, uplatněný obecnými soudy v nyní rozhodované věci, splňuje.
13. Namítané porušení práva stěžovatelky na nedotknutelnost své osoby a svého soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny Ústavní soud rovněž nepovažuje za důvodné. Je nepochybné, že porodem bylo zasaženo do tělesné integrity stěžovatelky, ale bezprostřední příčinou vzniku škody byla podle závěru dovolacího soudu samotná dystokie ramének a nikoli postup non lege artis žalované.
14. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou. Ke stěžovatelkou uplatněným námitkám Ústavní soud dodává, že v podrobnostech lze odkázat na relevantní závěry obsažené v napadených rozhodnutích.
15. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatelky na právní závěry uvedené v odkazované judikatuře, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
16. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatelka nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
17. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
18. Na závěr Ústavní soud dodává, že nepovažoval za potřebné ustanovit stěžovatelce, která byla při podání ústavní stížnosti právně zastoupena advokátem, kolizního opatrovníka, neboť z důvodů výše vyložených shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou a ustanovení opatrovníka by toto rozhodnutí nemohlo nijak zvrátit. Povolání opatrovníka pro řízení před Ústavním soudem by se tak stalo pouhým formalismem (obdobně usnesení ze dne 30. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 650/14, ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 2235/13 a ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. I. ÚS 1935/18).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu