ECLI:CZ:US:2020:1.US.3936.19.1
sp. zn. I. ÚS 3936/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti D. S., zastoupené Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem Milešovská 6, 130 00 Praha 3, proti usnesením Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 390/2019-992 ze dne 19. 11. 2019 a č. j. 58 Co 346/2019-755 ze dne 15. 10. 2019 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 0 P 29/2019-843 ze dne 23. 10. 2019 a č. j. 0 P 29/2019-710 ze dne 13. 9. 2019 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením ze dne 13. 9. 2019 Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl tři různé návrhy stěžovatelky na zrušení v tomto usnesení blíže specifikovaných předběžných opatření týkajících se poměrů nezletilého dítěte stěžovatelky. Obvodní soud zamítl též stěžovatelčin návrh na nařízení předběžného opatření, na jehož základě by byl nezletilý syn stěžovatelky svěřen do střídavé péče obou rodičů v blíže vymezeném rozsahu. V záhlaví citovaným usnesením ze dne 23. 10. 2019 obvodní soud k návrhu otce nezletilého zrušil blíže specifikované předběžné opatření o styku stěžovatelky s dítětem. Dále nařídil předběžné opatření, jímž otce zavázal povinností do zániku zrušeného předběžného opatření strpět styk matky s nezletilým v blíže určeném rozsahu.
Odvolání stěžovatelky proti naposled uvedenému usnesení obvodního soudu Městský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením ze dne 19. 11. 2019 částečně odmítl, částečně rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl návrh na nařízení předběžného opatření a změnil je i v části týkající se předávání nezletilého mezi rodiči. K odvolání stěžovatelky proti prvně zmíněnému usnesení obvodního soudu Městský soud v Praze vpředu uvedeným usnesením ze dne 15. 10. 2019 rozhodnutí nalézacího soudu zčásti jako věcně správné potvrdil, zčásti je v rozsahu, v němž obvodní soud zamítl stěžovatelčin návrh na nařízení předběžného opatření stran střídavé péče obou rodičů, změnil a nařídil předběžné opatření upravující styk rodičů s dítětem.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 ze dne 19. 1. 2010 namítla, že měnící rozhodnutí odvolacího soudu byla vydána bez zákonného podkladu, neboť zákon odvolacímu soudu neumožňuje měnit prvoinstanční rozhodnutí. Umožňuje je toliko zrušit nebo potvrdit. Stěžovatelka dále vyjádřila nesouhlas s důvody, pro které soudy odmítly vyhovět jejím návrhům na nařízení předběžného opatření, což v ústavní stížnosti podrobně rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nejprve pokládá za nutné uvést, že mu z ústavněprávního hlediska nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání (či nevydání) předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a současně nebylo projevem svévole. Žádný takový nedostatek však Ústavní soud v napadených rozhodnutích nezjistil.
Odkaz stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu týkající se zákazu změn předběžného opatření není v poměrech projednávaného případu přiléhavý. Uvedená judikatura se vztahuje na situace, kdy soud prvního stupně návrh na nařízení předběžného opatření odmítne, zamítne či řízení o něm zastaví, avšak odvolací soud toto jeho rozhodnutí k odvolání dotčeného účastníka zcela změní a sám předběžné opatření nařídí, přičemž osoba, již toto opatření tíží, již nedisponuje žádným prostředkem nápravy (nepočítaje v to ústavní stížnost). Současně je však nutno na tuto procesní situaci nahlížet v širších souvislostech předmětného řízení, nikoli izolovaně. Ústavní soud totiž dal v judikatuře navazující na stěžovatelkou výše připomenutý plenární nález najevo, že dospěje-li odvolací soud k závěru, že jsou dány důvody pro nařízení předběžného opatření, a tím i pro změnu zamítavého usnesení soudu prvního stupně, musí posoudit, zda by s ohledem na předmět předběžného opatření bylo možné dosáhnout jeho účelu tehdy, když by dotčenému účastníkovi poskytl prostor se k podanému odvolání vyjádřit (srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3489/13 ze dne 23. 10. 2014, N 197/75 SbNU 221, či nález sp. zn. II. ÚS 2695/17 ze dne 21. 5. 2019, dostupný na adrese http://nalus.usoud.cz). Městský soud, jak i plyne přímo z odůvodnění napadených usnesení, v tomto směru dostatečně šetřil procesní práva obou účastníků. Stěžovatelka měla možnost se v odvolacím řízení k argumentům otce nezletilé plně vyjádřit, čehož také využila. Změnu usnesení obvodního soudu městským soudem již z toho důvodu Ústavní soud nepokládá za nepřípustný zásah do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces. Nadto tyto změny nejsou s ohledem na dosavadní předběžnou úpravu styku výrazné či samy o sobě překvapivé.
Ve zbytku stěžovatelka polemizuje s úvahami soudů o potřebě nové zatímní úpravy styku. Tato polemika, jak Ústavní soud shora nastínil, se ale již ocitá mimo rámec jeho přezkumné činnosti. Soudy svá rozhodnutí založily na závěrech, které jsou racionální, srozumitelné a odrážejí poznatky získané novým dokazováním. V ústavně právní rovině jim nelze nic vytknout.
Na závěr považuje Ústavní soud za vhodné připomenout poznámku městského soudu o tom, že podávání stále nových návrhů na nařízení předběžných opatření ve svém důsledku vede k prodlužování celého řízení, což se zejména negativně projevuje oddalováním rozhodnutí ve věci samé, jehož vydání je v zájmu všech účastníků. Nelze přehlédnout, že dokazování ve věci samé má v porovnání s osvědčením skutečností rozhodných pro nařízení předběžného opatření hlubší rozměr, a v důsledku toho i větší váhu, neboť umožňuje poměry nezletilého postavit najisto. "Boj" o zatímní úpravu probíhající mezi rodiči formou konkurenčních návrhů na předběžné opatření tak ve výsledku poškozuje všechny zúčastněné.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, pročež stěžovatelce právo na náhradu nákladů v řízení o ústavní stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu