ECLI:CZ:US:2020:1.US.3968.19.1
sp. zn. I. ÚS 3968/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti ELDACO a.s., sídlem Moravské náměstí 1007/14, Brno, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem, sídlem Dominikánské náměstí 656/2, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. září 2019 č. j. 15 Co 88/2019-174, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 12. 12. 2019, stěžovatelka podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2019 č. j. 15 Co 88/2019-174, a to jeho II. výroku. Podle tvrzení stěžovatelky bylo napadeným výrokem porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 4 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
2. Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozhodnutím ve věci žalobkyně ADEN LP s.r.o. proti žalované stěžovatelce o zaplacení částky 1 726 224,60 Kč s příslušenstvím, o žalobě stěžovatelky pro zmatečnost proti platebnímu rozkazu Městského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2015 č. j. 43 C 279/2014-19 a o žalobě stěžovatelky pro zmatečnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2016 č. j. 28 Co 367/2015-77, o odvolání stěžovatelky proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2018 č. j. 43 C 279/2014-137, rozhodl tak, že usnesení soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a II., kterými byly žaloby pro zmatečnost zamítnuty, potvrdil (výrok I.), změnil výrok III. o nákladech řízení tak, že místo částky 4 356 Kč uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 56 337,60 Kč (výrok II.) a dále uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 37 558,40 Kč (výrok III.).
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka je přesvědčena, že výrok II. napadeného usnesení Krajského soudu v Brně dosáhl ústavní dimenze, když Krajský soud v Brně změnil nákladový výrok prvostupňového rozhodnutí tak, že žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši třináctinásobku náhrady, kterou požadovala, přičemž žalobkyně proti výši nákladů přiznaných soudem prvního stupně nebrojila odvoláním a v celém průběhu odvolacího řízení se naopak domáhala jejího potvrzení. Úmysl odvolacího soudu změnit nákladový výrok přezkoumávaného rozhodnutí nebyl, podle tvrzení stěžovatelky, účastníkům nijak avizován, takže stěžovatelka o této změně byla informována až z vyhlášení napadeného usnesení. Tím byla zbavena možnosti uplatnit vůči této změně jakékoliv námitky a takovéto rozhodnutí proto považuje za překvapivé. Stěžovatelka nevyloučila, že při znalosti záměru krajského soudu změnit nákladový výrok prvostupňového rozhodnutí, by vzala své odvolání zpět.
5. Podle názoru stěžovatelky napadený výrok zavazuje stěžovatelku k poskytnutí peněžitého plnění, které by při respektování jejího práva na spravedlivý proces poskytnuto být nemuselo. Odvolací soud změnu nákladového výroku odůvodnil konstatováním, že žalobkyně se práva na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nevzdala a jejich výši pouze chybně vyčíslila, což soud prvního stupně stejně tak chybně akceptoval a odvolací soud tuto nesprávnost jen bez návrhu odstranil. Stěžovatelka má za to, že v jejím případě došlo k porušení zásady kontradiktornosti a předvídatelnosti soudního rozhodnutí a na podporu svých tvrzení odkázala na judikaturu Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a zejména jeho II. výrok z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále je "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
9. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) a ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11]. Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí o uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud je tedy oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti, obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
10. Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatelky důvody, pro které by měl zrušit napadený výrok, a dospěl k závěru, že v daném případě nebyly zjištěny takové okolnosti, které by odůvodňovaly kasační zásah Ústavního soudu.
11. Odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně v odlišné výši od soudu prvního stupně. V bodu 12 odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že sám právní zástupce žalobkyně označil jím vyhotovené vyčíslení nákladů řízení za řízení před soudem prvního stupně jako chybné. Soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí, je povinen rozhodnout o nákladech řízení z "úřední povinnosti". Žalobkyně se náhrady nákladů řízení nevzdala, přičemž soud prvního stupně neurčil jejich správnou výši. Pokud tedy v tomto směru pochybil, změnil odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku III. o nákladech řízení.
12. Ústavní soud neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí a nedovodil ani žádný extrémní exces, který by odůvodňoval jeho případný kasační zásah. V posuzované věci odvolací soud napravil pochybení soudu prvního stupně ve věci výše přiznaných nákladů řízení žalobkyni za situace, kdy právní zástupce procesně zcela úspěšné žalobkyně požadoval podle příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) z tarifní hodnoty 1 726 224,60 Kč odměnu místo 15 220 Kč za úkon, pouze 1 500 Kč za úkon, přičemž soud prvního stupně jeho požadavek respektoval. Odvolací soud přihlédl k tomu, že sám právní zástupce žalobkyně označil jím vyhotovení vyčíslení nákladů jako chybné. Napadený výrok proto nelze považovat za překvapivý, neboť odvolací soud při přiznání nákladů řízení pro řízení před soudem prvního stupně postupoval zcela v souladu s advokátním tarifem.
13. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatelka nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícím soudem, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
14. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatelky na právní závěry uvedené v citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu