ECLI:CZ:US:2020:1.US.4017.19.1
sp. zn. I. ÚS 4017/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Stefana Markova, zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem, sídlem kanceláře Karlovo nám. 28/559, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2019 č. j. MSPH 76 INS 8540/2011, 176 ICm 4050/2013, 29 ICdo 12/2018-220, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 2016 č. j. 176 ICm 4050/2013, 104 VSPH 919/2015-128, (MSPH 76 INS 8540/2011), ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2017 č. j. 176 ICm 4050/2013, 104 VSPH 919/2015-171, (MSPH 76 INS 8540/2011) a ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2017, č. j. 176 ICm 4050/2013, 104 VSPH 919/2015-213, (MSPH 76 INS 8540/2011), a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2015 č. j. 176 ICm 4050/2013-107, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Z/C/H Legal v.o.s., advokátní kancelář, Národní 973/41, Praha 1 - Staré Město, insolvenčního správce Ing. Pavla Davida, MBA, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a rozsudku Nejvyššího soudu, které byly vydány v rámci insolvenčního řízení.
2. Z ústavní stížnosti, přiložených rozsudků napadených ústavní stížností, dalších materiálů přiložených k ústavní stížnosti a spisu vedeného městským soud pod spisovou značkou MSPH 76 INS 8540/2011 (veřejně přístupného v databázi http://justice.isir.cz) zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti.
3. Městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl tak, že zamítl žalobu stěžovatele, se žádostí, aby ze soupisu majetkové podstaty dlužníka byly vyloučeny určené nemovitosti (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II). V odůvodnění městský soud uvedl, v kupní smlouvě o převodu více nemovitostí je nezbytné sjednat cenu tak, aby byla specifikována cena jednotlivých nemovitostí, což daná smlouva nesplňuje. Proto je kupní smlouva podle městského soudu nepatná. Dále uvedl, že i kdyby byla platná, není účinná, protože v době, kdy měla nastat její účinnost, byl dlužník již v konkurzu. Proto městský soud uzavřel, že insolvenční správce (vedlejší účastnice) zapsal dotčené nemovitosti do majetkové podstaty po právu a stěžovateli nesvědčí právo, které by tento zápis vylučovalo.
4. Vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Vrchní soud k tomu uvedl, že vedlejší účastnice sepsala nemovitosti do soupisu majetkové podstaty dlužníka oprávněně, stěžovatel v řízení neprokázal platné nabytí nemovitostí do svého vlastnictví ani jiné právo, které by jejich zařazení do soupisu majetkové podstaty dlužníka vylučovalo a opravňovalo by stěžovatele domáhat se jejich vyloučení ze soupisu majetkové podstaty. Proto posoudil závěr městského soudu jako správný. Vrchní soud se však neztotožnil s názorem městského soudu, že kupní smlouva je neplatná.
5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek vrchního soudu v té části výroku I, kterou krajský soud potvrdil rozsudek městského soudu v zamítavém výroku ohledně nemovitostí, tak, že se rozsudek městského soudu v té části výroku I, kterou městský soud zamítl žalobu ohledně určených nemovitostí, potvrzuje v tom správném znění, že se zamítá žaloba, kterou se stěžovatel domáhal vyloučení určených nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka. Ve zbytku dovolání zamítl a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění svého rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že závěr vrchního soudu, že vedlejší účastnice sepsala určené nemovitosti oprávněně do majetkové podstaty dlužníka, odpovídá úpravě rozsahu a obsahu majetkové podstaty podle §205 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"). Vklad vlastnického práva stěžovatele k určeným nemovitostem nebyl povolen ani v průběhu insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka a tento stav se nezměnil ani do vydání rozsudku vrchního soudu, což podle názoru Nejvyššího soudu opodstatňuje závěr o setrvání nemovitostí v majetkové podstatě dlužníka. Ke změně rozsudku vrchního soudu přistoupil proto, že městský soud i vrchní soud přehlédly, že vzhledem k §3054 občanského zákoníku se budova stala v průběhu řízení součástí pozemku a přestala být samostatnou věcí v právním smyslu, což bylo podle jeho názoru nutné zohlednit ve výrokové části zamítavého výroku.
II. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy porušily jeho základní práva a svobody, jak jsou chráněny ústavním pořádkem České republiky. Výslovně uvádí, že došlo k nepřípustnému zásahu do jeho základního práva na soudní ochranu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jeho realizace dané čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva"). Dále stěžovatel konstatuje porušení čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), který stanoví aplikační přednost mezinárodní smlouvy a čl. 96 odst. 2 Ústavy, který ukládá veřejné vyhlášení rozsudků.
7. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy porušily pravidlo stanovící aplikační přednost mezinárodní smlouvy před zákonem dané čl. 10 Ústavy. Toho se měly dopustit tím, že dospěly k závěru, že se na jimi projednávaný případ nevztahuje Dohoda mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo o podpoře a vzájemné ochraně investic vyhlášená ve Sbírce zákonů pod č. 573/1992 Sb. (dále jen "dohoda o ochraně investic"), aniž by věc předtím předložily Ústavnímu soudu. Stěžovatel je toho názoru, že zahrnutím určených nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka vedlejší účastnice a následně obecné soudy porušily ustanovení čl. 4 odst. 2 dohody o ochraně investic.
8. Stěžovatel dále uvádí, že jednání vedlejší účastnice, tj. sepsání určených nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka, je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, kterou - dle jeho názoru - nerespektuje ani sám Nejvyšší soud.
9. Dále stěžovatel ve své ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, že ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího soudu nebyl vyhlášen veřejně, což považuje za postup protivící se nálezu sp. zn. III. ÚS 2551/16 ze dne 27. 3. 2018 (N 56/88 SbNU 793) - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi Nalus - viz http://naus.usoud.cz.
10. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel také uvádí, že městský soud porušil §430 insolvenčního zákona, neboť neprodleně nevyrozuměl známé věřitele o zahájení insolvenčního řízení.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla zčásti podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky kladenými §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
12. V části své ústavní stížnosti stěžovatel napadá postup městského soudu (insolvenčního soudu), který podle jeho názoru postupoval v rozporu s §430 insolvenčního zákona a neprodleně nevyrozuměl známé věřitele o zahájení insolvenčního řízení. V ústavní stížností napadených rozhodnutích však tento postup městského soudu není předmětem řízení. Podle §75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Tak je tomu i v tomto případě, protože v řízení, které Ústavní soud na základě této ústavní stížnosti posuzuje, nebyl žádný takový prostředek k ochraně práv stěžovatele využit. Ústavní stížnost je proto v této části nepřípustná.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je, vyjma části napadající porušení informační povinnosti městského soudu, zjevně neopodstatněná.
14. Stěžovatel především napadá závěr obecných soudů, který, dle jeho tvrzení, spočívá v tom, že se dohoda o ochraně investic na jimi projednávaný případ nevztahuje, aniž by věc předtím předložily k posouzení Ústavnímu soudu. Stěžovatel však pomíjí fakt, že všechny obecné soudy srozumitelně a jasně vysvětlují, proč nebyly naplněny subsumpční podmínky k tomu, aby mohly být aplikovány normativní následky stanovené dohodou o ochraně investic. V daném případě se nejedná o vyvlastnění či jiný podobný zásah, který by aplikaci čl. 4 odst. 1 dohody o ochraně investic umožňoval. Obecné soudy vysvětlily, proč nezjistily naplnění podmínek, které by umožňovaly využít její aplikační přednost. Nemohlo tak dojít k situaci předvídané čl. 10 Ústavy, tedy že pokud mezinárodní smlouva stanoví něco jiného než zákon, v tomto případě insolvenční zákon, použije se mezinárodní smlouva. Předložení věci Ústavnímu soudu by v tomto případě postrádalo jakoukoli oporu a relevanci[srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. 6. 2002 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.)]. Obecné soudy dostatečně vysvětlily svůj závěr o tom, že nejsou naplněny podmínky předvídané dohodou o ochraně investic, nemůže se tak jednat o svévolné porušení Ústavy či zásah do základního práva stěžovatele na soudní ochranu. Námitky stěžovatele směřující k aplikaci dohody o ochraně investic jsou tak zjevně neopodstatněné.
15. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy postupovaly v rozporu s konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud ve svém ústavní stížností napadeném rozsudku vysvětluje, proč zastává názor opačný. Ústavní soud nemá pravomoc nahrazovat uvážení prováděné obecnými soudy svým vlastním, vyjma situací, v nichž se obecné soudy ocitnou mimo limity dané ústavním pořádkem. V tomto případě však nedošlo k žádnému excesu a hodnocení podané Nejvyšším soudem, v němž se vypořádá s postupem městského soudu a vrchního soudu, jakož i s námitkami stran své rozhodovací praxe, je transparentní, srozumitelné a odpovídá požadavkům logické a empirické koherence. V této části je proto ústavní stížnost také zjevně neopodstatněná.
16. Ústavní stížnost směřuje také proti tomu, že Nejvyšší soud ústavní stížností napadený rozsudek nevyhlásil veřejně, čímž podle stěžovatele měl jednat v rozporu s čl. 96 odst. 2 in fine Ústavy. Stěžovatel však pomíjí, že jím citovaný nález III. ÚS 2551/16 (bod 24) vznáší pochybnosti o tom, že by takovým jednáním došlo k zásahu do individuálních práv a svobod stěžovatelů. To je vysvětleno také v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/18 ze dne 18. 6. 2019 (bod 71 a 82), ve kterém Ústavní soud konstatoval, že tím, že nedošlo k veřejnému vyhlášení rozsudku, nemohlo - bez dalšího - dojít k zásahu do individuálních práv a svobod stěžovatelů. Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí zasahujícímu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Nestačí tak porušení ústavních pravidel, ale nezbytnou podmínkou je zásah do základních práv a svobod stěžovatele. K tomu však v tomto případě dojít nemohlo. Proto i v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
17. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu