ECLI:CZ:US:2020:1.US.4018.19.1
sp. zn. I. ÚS 4018/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. M., zastoupené Mgr. Radkou Vacovou, advokátkou, se sídlem v Boskovicích, Hybešova 2378/17, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. září 2019 č. j. 17 Co 224/2019-538 a proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. května 2019 č. j. 0 P 382/2013-383, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka s odkazem na údajné porušení čl. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte domáhala zrušení shora uvedených usnesení obecných soudů. Usnesením Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. 5. 2019 č.j. 0 P 382/2013-383 bylo ve věci nezletilých J. M. a T. M., dětí stěžovatelky a J. A., za účasti prarodičů L. M. a F. M., nařízeno předběžné opatření, podle kterého je stěžovatelka oprávněna stýkat se s nezletilými každou středu od 12.30 do 15.00 hodin v domě prarodičů a každý pátek od 16.00 do 18.00 hodin v domě otce dětí J. A. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2019 č. j. 17 Co 224/2019-538 bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno.
2. Stěžovatelka s usneseními soudů nesouhlasí a domnívá se, že jimi bylo zasaženo do jejího práva na rodinný život, jakož i do práva obou nezletilých dětí na styk s oběma rodiči. V domácnosti stěžovatelky se vyskytlo násilí ze strany jejího druha M. P., to však nebylo nikdy směřováno vůči dětem, které byly při těchto incidentech přítomny. To stěžovatelka řešila vykázáním M. P. z domácnosti, oznámením na Policii ČR a souhlasila s jeho trestním stíháním. Předběžným opatřením byly děti svěřeny do péče otce, který stěžovatelku prý omezuje v realizaci jejích rodičovských práv. Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně popsala další vývoj v daném případě pod body nazvanými "kontakt matky s dětmi", "otec nezletilých a jeho komunikace se stěžovatelkou" (komunikuje prý minimálně), "M. P." (již z jeho strany nedochází k žádnému násilí a podrobil se odborné terapii), "psychologická pomoc dětem" a "nejlepší zájem dětí". Ze všeho podle ní vyplývá, že by jí měl být umožněn častější a širší styk s nezletilými.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Listina základních práv a svobod ve svém článku 32 odst. 4 stanovuje, že péče o děti a jejich výchova je právem rodičů a že toto právo může být omezeno výhradně na základě zákona. Podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte." V souladu s tím Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci. Zájem dítěte je přitom třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů.
4. K otázce způsobilosti předběžného opatření prozatímní povahy zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze, a lze tedy tato rozhodnutí podrobit přezkumu v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na proces ve svém celku. Ústavní soud tedy pouze zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny); srov. např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 221/98, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 16, str. 17. Dle přesvědčení Ústavního soudu uvedeným požadavkům napadená rozhodnutí obecných soudů vyhovují. Ústavní soud rovněž odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů, nad kterými není oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat jakýkoli dohled či dozor. Stěžovatelka má v rámci probíhajícího, neukončeného řízení otevřeny veškeré procesní možnosti a opravné prostředky; případná pochybení - která mohou zasahovat i do ústavní roviny - nutno napravit obvyklým a zákonem předvídaným postupem, prioritně samotnými obecnými soudy. Jak konstatoval odvolací soud, širší úprava styku matky s dětmi bude předmětem dalšího rozsáhlejšího dokazování.
5.Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu