ECLI:CZ:US:2020:1.US.4025.19.1
sp. zn. I. ÚS 4025/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupenou Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem 8. pěšího pluku 2380, 738 01 Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 211/2018-32 ze dne 10. 10. 2019 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 14 A 205/2018-22 ze dne 13. 12. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a přiložených podkladů se podává, že stěžovatelka se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhala ochrany před nezákonným zásahem Ministerstva pro místní rozvoj (dále jen "žalovaný"), který měl spočívat v jeho sdělení ze dne 24. 7. 2018, č. j. MMR-28746/2018-83/1790, jímž stěžovatelku k její žádosti o učinění opatření proti nečinnosti Krajského úřadu Moravskoslezského kraje informoval, že "neshledal důvody, respektive podmínky k přijetí opatření proti nečinnosti krajského úřadu, neboť tento nečinný není". Rubrikovaným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2018 byla stěžovatelčina žaloba odmítnuta pro předčasnost podle §46 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka kasační stížnost, která byla rubrikovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta jako nedůvodná. Vzhledem k tomu, že všechny skutečnosti a podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy, není třeba je blíže rekapitulovat, a to navzdory komplikované skutkové situaci dané věci.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá stručně řečeno to, že pokud by žalovaný namísto svého sdělení ze dne 24. 7. 2018 vydal usnesení podle §80 odst. 6 správního řádu, které je jedním z možných opatření proti nečinnosti správních orgánů, pak by neodepřel stěžovatelce právo podat žalobu podle §79 soudního řádu správního. V této souvislosti je stěžovatelka toho názoru, že rubrikovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla porušena její shora citovaná základní práva, neboť Nejvyšší správní soud svůj rozsudek založil na odůvodnění, že "i přes přetrvávající nejasnost v otázce, co konkrétně stěžovatelka svou žalobou sledovala (tzn., co konkrétně mělo být jejím konečným cílem), je evidentní, že šlo o žalobu meritorně neprojednatelnou, a to buď pro absenci esenciální podmínky existence veřejného subjektivního práva stěžovatelky, do kterého by mohlo být postupem žalovaného zasaženo [§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., §82 s. ř. s.], či pro nepřípustnost [§46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., §85 s. ř. s.]". V odmítnutí věcného projednání žaloby a následném zamítnutí kasační stížnosti stěžovatelka spatřuje porušení práva na spravedlivý proces a práva na projednání věci podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny ve spojení s čl. 4 Ústavy.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí správních soudů zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Je to právě Nejvyšší správní soud, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 soudního řádu správního (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1172/19 ze dne 26. 6. 2019, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).
Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledáno nebylo, neboť závěry Nejvyššího správního soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, či jiného porušení zásad spravedlivého řízení. Nejvyšší správní soud ve svém zamítavém rozsudku - s odkazem na relevantní judikaturu - náležitě a plausibilně vyložil, proč je stěžovatelčina kasační stížnost nedůvodná, přičemž se podrobně zabýval nejen aplikací a korelací příslušných ustanovení správního řádu a soudního řádu správního, ale rovněž náležitě přezkoumal rozhodnutí a postup městského soudu. Přitom dospěl k závěru, že ačkoliv je výrok městského soudu opřený o nesprávné důvody, je jeho usnesení z hlediska výsledku řízení před městským soudem v souladu se zákonem. Takovéto závěry Nejvyššího správního soudu jsou ústavněprávně aprobovatelné a napadený rozsudek tak nevykazuje žádný ústavněprávní deficit. Ústavní soud nesdílí ani názor stěžovatelky, že by jí byl procesním postupem správních soudů znemožněn přístup k soudu, o čemž svědčí mj. výzvy městského soudu ohledně upřesnění žaloby; ostatně vydání nepříznivého (odmítavého či zamítavého) rozhodnutí není samo o sobě znakem porušení základních (zaručených) práv.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu