ECLI:CZ:US:2020:1.US.4026.19.1
sp. zn. I. ÚS 4026/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. Mečislava Trončinského, zastoupeného Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou se sídlem V Nových domcích 13, Praha 10, proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 10. 2019 č. j. 10 Co 359/2018-503 a návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví uvedeným rozhodnutím krajského soudu a usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 5. 2019 č. j. 22 C 45/2012-476 (správně patrně rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 5. 2018 č. j. 22 C 45/2012-460, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 27. 12. 2018 č. j. 22 C 45/2012-476), byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel navrhuje zrušení usnesení (správně rozsudku) Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 10. 2019 č. j. 10 Co 359/2018-503; vydání rozhodnutí, aby Okresní soud v Ústí nad Labem byl povinen vypořádat se s žádostí stěžovatele o využití moderačního práva podle §7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen "vyhl. č. 440/2001 Sb.") soudem, svůj postup řádně odůvodnit a doplnit rozsudek v tomto rozsahu; a vydání rozhodnutí, kterým se stěžovateli přiznává náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí výhrady proti rozhodnutím soudů, které v plném rozsahu nevyhověly jeho žalobě o náhrady škody na zdraví. Zejména namítá, že soudy řádně neodůvodnily svůj postup ve věci žádosti stěžovatele o využití moderačního práva podle §7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb. a nesprávně rozhodly o náhradě nákladů řízení.
Ústavní soud podanou ústavní stížnost posuzoval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel všechny tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
V projednávané věci je tak v souladu s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením §237 o. s. ř. posledním procesním prostředkem, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje, dovolání. Účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, se může domáhat jejich ochrany ústavní stížností pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř.
Stěžovatel nevyužil všechny prostředky k ochraně svého práva a proti napadenému rozhodnutí krajského soudu dovolání nepodal, ačkoliv byl o této možnosti řádně poučen. Za dané situace ani nelze samostatně posoudit námitky směřujícímu proti nákladovému výroku odvolacího soudu, neboť rozhodnutí o nákladech řízení závisí na konečném rozhodnutí ve věci vydaném ve smyslu ust. §72 odst. 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, kterého však v dané věci nebylo dosaženo.
Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nerozhodoval o úhradě nákladů řízení před Ústavním soudem podle ust. §62 a §83 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj