ECLI:CZ:US:2020:1.US.4046.19.1
sp. zn. I. ÚS 4046/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele V. Ž., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1, proti výroku I., II. a III. rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2019, č.j. 0 P 55/2016-1983, a proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. 9. 2019, č.j. 70 Co 230/2019-2171, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 3. 2019, č.j. 0 P 55/2016-1983, bylo s účinností od 1. 9. 2017 stěžovateli zvýšeno výživné pro nezletilou M. na částku 6 000 Kč měsíčně (výrok I.), bylo rozhodnuto o dlužném výživném za období od 1. 9. 2017 do 31. 3. 2019 v celkové výši 66 500 Kč (výrok II.) a byl zamítnut návrh stěžovatele na snížení výživného pro nezletilou (výrok III.). Dále bylo rozhodnuto, že se stěžovatel zbavuje rodičovské odpovědnosti k nezletilé (výrok IV.), ve vztahu k matce nezletilé bylo zastaveno řízení o úpravu výkonu rodičovské odpovědnosti rodičů k nezletilé (výrok V.) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok VI. a výrok VII.).
2. Z kopií částí spisového materiálu okresního soudu připojených k ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel okresnímu soudu dne 7. 5. 2019 osobně doručil blanketní odvolání proti rozsudku okresního soudu. V odvolání je uvedeno, že je podává proti všem výrokům a že je blíže odůvodní ve lhůtě deseti dnů. Následně bylo stěžovateli usnesením okresního soudu ze dne 13. 5. 2019, č.j. 0 P 55/2016-2087, uloženo, aby ve lhůtě pěti dnů od doručení tohoto usnesení odstranil vady odvolání. V usnesení byl stěžovatel informován, že jeho podání nesplňuje zákonné náležitosti, a byl poučen, že v odvolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu (odvolací důvod) a čeho se odvolatel domáhá (odvolací návrh), což bylo dále podrobněji konkretizováno. Na toto usnesení stěžovatel reagoval tak, že okresnímu soudu zaslal dne 21. 5. 2019 email, ve kterém uvedl, že v příloze posílá doplnění odvolání, které bude odesláno i poštou ve třech vyhotoveních. Z přílohy k tomuto emailu vyplývá, že stěžovatel odvolání doplnil, ale toto doplnění následně nebylo předloženo také v listinné podobě (jak je patrné z předkládací zprávy k rozhodnutí o odvolání).
3. Usnesením ze dne 26. 9. 2019, č.j. 70 Co 230/2019-2171, Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") odmítl odvolání stěžovatele (výrok I.) a rozsudek okresního soudu (na základě odvolání státního zastupitelství a kolizního opatrovníka) ve výrocích IV., VI. a VII. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
4. Ve vztahu k odvolání stěžovatele krajský soud konstatoval, že stěžovatel byl vyzván k odstranění vad blanketního odvolání, které však právně relevantním způsobem opraveno nebylo, neboť k doplňujícímu podání nebylo možné přihlížet, jelikož je stěžovatel v rozporu s §42 odst. 2 o.s.ř. v určené lhůtě ani později nedoplnil předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. Odvolání stěžovatele tak dle krajského soudu nebylo možné považovat za řádné, jelikož mělo i nadále neakceptovatelnou blanketní formu a nesplňovalo náležitosti předpokládané v §205 odst. 1, odst. 2 o.s.ř., když zejména neuvedení odvolacího návrhu, jímž se rozumí údaj o tom, čeho se odvolatel ve vztahu k napadenému rozsudku domáhá, je takovým nedostatkem odvolání, který brání pokračování odvolacího řízení (§211, §103 o.s.ř.). Krajský soud proto odvolání stěžovatele odmítl (§211 o.s.ř., §43 odst. 2 o.s.ř.), aniž mohl přezkoumávat věcnou správnost napadeného rozsudku.
II.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel popisuje dosavadní průběh řízení a upozorňuje na propojení právního zástupce matky, soudců, exekutorů, státních zástupců, policistů a znalců, které označuje za organizovanou skupinu. Odmítnutí svého odvolání vnímá jako projev přepjatého formalismu a porušení práva na projednání věci. Nesouhlasí s tím, že krajský soud vycházel pouze z blanketního odvolání a nepřihlédl k jeho doplnění. Přestože toto doplnění učinil pouze elektronicky (a nikoliv i v písemné formě), soud se s tímto doplněním nepochybně seznámil. Dle stěžovatele tak na základě této procesní vady nelze odmítnout věcné posouzení jeho odvolání a svévolně mu tak odepřít přístup k soudu. Navíc podle něj zcela postačuje, že již ve svém blanketním odvolání uvedl, v jakém rozsahu rozsudek napadá, neboť absence odůvodnění u odvolacího návrhu není překážkou jeho přezkumu. Informace o důvodech odvolání a odvolacím návrhu považuje za irelevantní i z toho důvodu, že i nadále spadají do jeho dispozice. Pochybení stěžovatel spatřuje i v tom, že okresní soud doručoval výzvu k odstranění nedostatků odvolání přímo jemu a nikoliv obecnému zmocněnci, o jehož nepřipuštění nebylo v dané době ještě pravomocně rozhodnuto. V této souvislosti tedy namítá, že byla porušena jeho práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ve vztahu k rozhodování okresního soudu pak tvrdí, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, práva na rodičovskou výchovu a péči a práva vlastnit majetek. Povinnost hradit výživné a dlužné výživné mu podle něj byla uložena v nesmyslných částkách.
III.
6. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené tímto zákonem.
7. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (viz §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Podle §75 odst. 1 téhož zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
8. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. K ochraně práv fyzických a právnických osob jsou totiž povolány především obecné soudy a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Ústavní stížnost proto slouží jako prostředek nápravy eventuálního porušení základních práv a svobod až v případě vyčerpání všech ostatních procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele.
9. Takovým procesním prostředkem je i mimořádný opravný prostředek v podobě žaloby pro zmatečnost, která má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení rozhodnutí předcházející.
10. Podle §229 odst. 4 o.s.ř. může žalobou pro zmatečnost účastník napadnout pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
11. Jak vyplývá mimo jiné i ze stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008 (ST 26/51 SbNU 839; 79/2009 Sb.), žaloba pro zmatečnost je procesním prostředkem, jehož vyčerpání je předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti.
12. Tvrdí-li tedy stěžovatel, že ze strany krajského soudu byl učiněn vadný závěr o odmítnutí jeho odvolání, měl prostřednictvím žaloby pro zmatečnost dosáhnout přezkoumání rozhodnutí krajského soudu v řízení před obecnými soudy ještě před podáním ústavní stížnosti. Jestliže stěžovatel žalobu pro zmatečnost nepodal (opak z ústavní stížnosti neplyne), pak nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a jeho ústavní stížnost je proto ve smyslu §75 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
13. Jelikož za dané situace existovala možnost domáhat se ochrany práv prostřednictvím žaloby pro zmatečnost a z podané ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel tohoto mimořádného opravného prostředku využil, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost posoudit jako návrh nepřípustný (obdobně srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 118/19 ze dne 23. 4. 2019, usnesení sp. zn. IV. ÚS 37/19 ze dne 17. 1. 2019, usnesení sp. zn. III. ÚS 4119/17 ze dne 30. 1. 2018, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3335/17 ze dne 18. 1. 2018, a mnohá další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
14. Na základě shora uvedené argumentace byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu