ECLI:CZ:US:2020:1.US.4107.18.1
sp. zn. I. ÚS 4107/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Bohuslavem Novákem, advokátem se sídlem Sartoriova 26/9, 169 00 Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 517/2018-49 ze dne 15. 8. 2018, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 59/2017 ze dne 1. 11. 2017 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 50 T 14/2013-3978 ze dne 3. 8. 2017, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že rubrikovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byl stěžovatel uznán vinným pod body 1., 2. a 4. výroku o vině třemi trestnými činy úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a pod bodem 3. výroku o vině trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, 3 trestního zákona a trestným činem poškozování finančních zájmů Evropských společenství podle §129a odst. 2, 3 trestního zákona, přičemž těchto trestných činů se dopustil skutky podrobně popsanými ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 100 000 Kč. Podle §54 odst. 3 trestního zákona mu byl pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byli poškození odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jak státní zástupce, tak stěžovatel. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině ohledně skutků pod body 2., 3. a 4. napadeného rozsudku a ve výrocích o trestu a náhradě škody. Dále odvolací soud při nezměněném výroku o vině trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, 3 trestního zákona nově rozhodl tak, že se obviněný uznává vinným pod body A), B) a C) výroku o vině trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, odst. 4 písm. b) trestního zákona a pod bodem B) výroku o vině též pokusem trestného činu poškozování finančních zájmů Evropských společenství. Odvolací soud pak stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků. Podle §53 odst. 1 trestního zákona byl obviněnému uložen i peněžitý trest ve výměře 100 000 Kč. Podle §54 odst. 3 trestního zákona byl pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Poškození byli podle §229 odst. 1 trestního řádu odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dovolání stěžovatele pak bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá zejména vady dokazování, kdy rozhodnutí obecných soudů považuje za překvapivá, nepředvídatelná a nedostatečně odůvodněná. Namítá rovněž porušení svého práva na obhajobu v důsledku nesprávného postupu při doručování usnesení o ustanovení obhájkyně, aniž by tato námitka byla ze strany obecných soudů jakkoli reflektována.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud primárně konstatuje, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že v postupu obecných soudů neshledal žádná pochybení, jež by byla způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Soubor provedených důkazů - posuzovaných ve všech souvislostech - umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině stěžovatele. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s dostatečnou mírou přesvědčivosti. Ačkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých ústavně garantovaných práv, je jeho ústavní stížnost koncipována na bázi čisté polemiky ze závěry a odůvodněními trestních soudů.
V tomto ohledu nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele týkající se porušení jeho práva na obhajobu, když v ústavní stížnosti uvádí, že soudy všech stupňů na tuto skutečnost opakovaně upozorňoval, aniž by byla tato námitka v odůvodnění jejich rozhodnutí (snad vyjma Nejvyššího soudu) jakkoli reflektována. Ústavní soud tak v podrobnostech odkazuje nejen na odůvodnění rubrikovaného usnesení Nejvyššího soudu (body 16 až 20), ale také odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (str. 33 - 34) či odůvodnění již zrušeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 50 T 14/2013-3770 ze dne 8. 1. 2016 (str. 29 - 30), z nichž jasně vyplývá, že tvrzení stěžovatele o tom, že nevěděl o ustanovení obhájkyně Mgr. Šárky Schneiderové a ztratil tak cenné měsíce pro přípravu obhajoby, neodpovídá skutečnosti. V tomto kontextu pak zpochybňování případných nesrovnalostí v datech doručení usnesení o ustanovení obhájkyně Mgr. Šárky Schneiderové ex post v rámci žádosti o informace v režimu zákona č. 106/1999 Sb. postrádá jakoukoliv ústavněprávní relevanci.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu