ECLI:CZ:US:2020:1.US.4110.19.1
sp. zn. I. ÚS 4110/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Tomáše Válka, zastoupeného JUDr. Vítem Rybářem, advokátem se sídlem Ostrava, Moravská Ostrava, 28. října 1610/95, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 16. 8. 2018 č. j. 60 Co 396/2017-183 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019 č. j. 28 Cdo 4525/2018-205, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 4. 10. 2017 č. j. 16 C 102/2017-74 vyhověl žalobě stěžovatele, aby mu žalovaná zaplatila částku 251 600 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že stěžovatel nechal převést výše uvedenou částku na bankovní účet žalované, přičemž z dokazování nevyplynulo, že by dotčené finanční prostředky byly stěžovateli navráceny, ani že by mezi účastníky existoval jakýkoli právní vztah, jenž by poskytnutí zmíněného plnění žalované opodstatňoval. Soud proto dospěl k závěru, že žalovaná obdržela uvedenou peněžní sumu bez právního důvodu a coby bezdůvodné obohacení ji musí stěžovateli vrátit.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu stěžovatele zamítl. Na základě doplněného dokazování vzal za prokázané, že stěžovatel nechal vložit sporné finanční prostředky na účet vedený na jméno žalované, současně však zjistil, že žalovaná tyto peníze vybrala a ve formě hotovosti je umístila ve společném bydlišti účastníků. Stěžovatel měl k těmto prostředkům volný přístup a fakticky si z nich odebíral částky k úhradě svých potřeb. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že předmětné finanční prostředky byly žalovanou vráceny do dispoziční sféry stěžovatele. Na základě výše uvedených zjištění odvolací soud konstatoval, že žalobě nelze vyhovět, neboť stěžovatel neprokázal uzavření smlouvy, v souladu s níž by mu žalovaná byla povinna předmětné plnění poskytnout, a nelze dovodit ani trvající povinnost žalované vydat bezdůvodné obohacení, jelikož již stěžovateli částku, kterou od něj obdržela bez náležitého titulu, vrátila.
Nejvyšší soud pak dovolání odmítl jako částečně nepřípustné a částečně trpící vadami, které znemožňují jeho věcné projednání.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že žalovaná původně tvrdila, že finanční prostředky vybrala ze svého účtu a předala je stěžovateli a až u odvolacího soudu uváděla, že je vybrala a uložila v hotovosti v tehdejším společném bydlišti stěžovatele a žalované. Odvolacímu soudu vytýká, že o tom, zda se předmětné finanční prostředky dostaly do sféry stěžovatele, nebyl učiněn jediný důkaz. Stěžovatel dále uvádí, že dovolací soud se vůbec nezabýval otázkou předestřenou v dovolání, týkající se možnosti tvrdit nové skutečnosti až v odvolacím řízení.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že odvolací soud zaujal právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Své rozhodnutí patřičně odůvodnil, srozumitelně objasnil, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že ve věci provedl řádné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav a vyvozeny adekvátní právní závěry. Ústavní soud neshledává důvod, aby v rozporu se svými kompetencemi znovu meritorně přezkoumával rozhodnutí odvolacího soudu a nahrazoval jej úvahy vlastními.
Za relevantní nelze považovat ani námitku stěžovatele týkající se nedostatečného odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu. Dovolací soud konstatoval, že jediná stěžovatelem předložená otázka týkající se rozložení důkazního břemene ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení přípustnost dovolání založit nemůže, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Uvedl, že právní úvahy odvolacího soudu jsou souladu s rozhodovací praxí, podle níž žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání, a na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na základě něhož si smí převzaté prostředky ponechat. Ústavní soud dodává, že je věcí Nejvyššího soudu, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. běžných zákonů, Ústavnímu soudu výkon takové činnosti nepřísluší. Ústavní stížnost postrádá relevantní ústavněprávní argumentaci, z níž by bylo patrné, jakým způsobem měla napadená rozhodnutí zasáhnout do jeho ústavně zaručených práv. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů. Stěžovatel se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Stěžovatel měl a nepochybně i využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu