ECLI:CZ:US:2020:1.US.4118.18.1
sp. zn. I. ÚS 4118/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Boženy Sedmerové a Věry Kosibové, zastoupených JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem sídlem Ukrajinská 2, Praha 10, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, č. j. 28 Cdo 2465/2018-572, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 14. 12. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Obvodní soud pro Prahu 10 (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 19. 4. 2013, č. j. 21 C 213/2007-384, určil, že "dohoda o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitosti" ze dne 12. 10. 2006, kterou Státní statek Jeneč s. p. v likvidaci [dále jen "žalobce a)"], převedl na právního předchůdce stěžovatelek Štefana Kosibu (dále jen "původního žalovaného") nemovitosti, a to pozemky v rozsudku blíže určené, je neplatná (výrok I.). Výroky II. a III. rozhodl soud o nákladech řízení.
K odvolání původního žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 10. 2013, č. j. 18 Co 357/2013-439, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a ve výroku III. potvrdil. V náhradovém výroku II. jej pak změnil. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem zamítnuto.
III.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Nejvyššího soudu se podává, že Ing. Česalová jako oprávněná osoba podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), převedla smlouvou o postoupení pohledávky podle §33a zákona o půdě a §524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. z."), na původního žalovaného ze svého nedočerpaného nároku na náhradu podle zákona o půdě v celkové výši 1.267.971 Kč restituční nárok v hodnotě 700.000 Kč vůči žalobci a), jako osobě povinné, a že postoupení pohledávky bylo žalobci a) oznámeno oprávněnou osobou dne 10. 10. 2006 a původním žalovaným dne 11. 10. 2006.
Výzvou ze dne 11. 10. 2006 požádal původní žalovaný žalobce a) "o vykrytí části jeho restitučního nároku 776.254 Kč", a to mimo jiné "převodem vlastnického práva" k předmětným pozemkům. Dne 12. 10. 2006 byla mezi žalobcem a) a původním žalovaným uzavřena "Dohoda o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitosti", v níž se uvádí, že původní žalovaný je oprávněnou osobou a má dosud u žalobce a) nevyčerpaný restituční nárok podle zákona o půdě ve výši 766.254 Kč a že Státní statek Jeneč, státní podnik a nabyvatel Štefan Kosiba se dohodli, že k uspokojení shora popsaného nároku poskytne státní statek náhradu spočívající v převodu předmětných pozemků. Podle dohody vlastnické právo k převáděným nemovitostem nabude Štefan Kosiba vkladem do katastru nemovitostí na základě rozhodnutí příslušného katastrálního úřadu. V dodatku této dohody se mimo jiné uvádí, že stávající ujednání se doplňuje tak, že Štefan Kosiba má právo na vypořádání restitučního nároku převodem nemovitosti jako náhrady ve smyslu §16 odst. 4 a §33a odst. 1 zákona o půdě, jakož i §524 o. z., přičemž ceny náhrad se dle znaleckého posudku Ing. Milana Pavlovského specifikují celkovou cenou ve výši 407.352 Kč. K návrhu žalobce a) katastrální úřad svým rozhodnutím ze dne 4. 6. 2007 řízení o vkladu vlastnického práva přerušil z důvodu sporu účastníků v této věci.
Rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 16. 12. 2008, č. j. 39862/08-13070, vydaným podle §17 odst. 6 zákona o půdě bylo rozhodnuto, že na předmětné pozemky se vztahuje režim zákona o půdě, protože všechny označené pozemky svým charakterem ke dni účinnosti zákona (tj. 24. 6. 1991) sloužily zemědělské výrobě a vztahuje se na ně §1 odst. 1 písm. c) tohoto zákona. Toto rozhodnutí je odůvodněno tím, že původně byly pozemky zapsány v pozemkové knize jako součást pozemku, který přešel kupními smlouvami z let 1922 a 1923 do vlastnictví Československé republiky - školské správy a stal se součástí školního statku Vysoké školy zemědělské v Praze - Uhříněvsi. Po založení Výzkumného ústavu živočišné výroby (dále jen "VÚŽV") v roce 1951 přešel tento pozemek do správy VÚŽV, přičemž ke dni účinnosti zákona o půdě byly pozemky zapsány pro Československou republiku s právem hospodaření pro VÚŽV.
Na základě dvou smluv o nakládání s majetkem České republiky uzavřených mezi VÚŽV a žalobcem a) ze dne 24. 4. 2006 a ze dne 16. 6. 2006 přešlo se souhlasem Ministerstva zemědělství právo hospodaření k předmětným pozemkům na žalobce a) z důvodu jejich nepotřebnosti pro VÚŽV a přechod práva byl vyznačen v katastru nemovitostí.
Dne 17. 6. 2009 ohlásil Pozemkový fond ČR vznik práva správy k předmětným pozemkům ve vlastnictví státu podle §17 zákona o půdě a současně s odkazem na §2 odst. 10 zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu ČR, požádal o zápis tohoto práva do katastru nemovitostí.
Z předloženého usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že odvolací soud učinil závěr, podle něhož předmětné nemovitosti jsou součástí zemědělského půdního fondu a že správa tohoto majetku státu náležela ke dni účinnosti zákona o půdě Pozemkovému fondu ČR. Ztotožnil se proto se závěrem soudu prvního stupně, že za této situace nemohly být označené pozemky předmětem platného převodu na původního žalovaného, a pokud se tak stalo, jednalo se o právní úkon porušující zákon. Uzavřená dohoda ze dne 12. 10. 2006 byla tak odvolacím soudem považována za absolutně neplatnou. Za nesprávný považoval odvolací soud názor soudu prvního stupně, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 10. 10. 2006 je platným právním úkonem. Na rozdíl od něj dovodil, že vymezení postupovaného nároku je neurčité. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly stěžovatelky dovolání, jehož přípustnost spatřovaly v předložení 12 otázek hmotného či procesního práva, jejichž zodpovězení bylo dle jejich mínění rozhodné pro posouzení projednávané věci.
Stěžovatelky ve své ústavní stížnosti a jejím pozdějším doplnění replikují většinu svých dovolacích námitek, s nimiž se Nejvyšší soud dle jejich mínění řádně nevypořádal. Ve věci aplikoval právní předpisy, jež jsou na daný případ neupotřebitelné (např. zák. 334/1992 Sb. o ochraně zemědělského půdního fondu). Podle stěžovatelek nemá oporu v zákoně názor Nejvyššího soudu, podle něhož se na věc použije ustanovení §30 zákona o půdě. Sporné pozemky zde nejsou v poloze majetku, který přešel na stát způsobem předvídaným v ustanovení §6 zákona o půdě v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, nýbrž v poloze majetku, který připadá v úvahu jako náhrada ve smyslu §16 odst. 4 zákona o půdě. Stěžovatelky též nesouhlasí s tím, že by sporné pozemky byly součástí uzavřeného areálu tvořícího jeden funkční celek, takový výklad neodpovídá dikci ustanovení §1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Funkční propojení pozemků je podle stěžovatelek bezpředmětné.
Dále stěžovatelky nesouhlasí se závěrem, že i kdyby na straně jejich právního předchůdce v okamžiku uzavření dohody o vypořádání restitučního nároku existovala dobrá víra v zápis v katastru nemovitostí, tj. že vlastníkem pozemků je stát a právo hospodaření k nim náleží žalobci a), toto není sto zvrátit skutečnost, že dohoda je absolutně neplatná. V souvislosti s uvedenou námitkou odkázaly stěžovatelky na judikaturu týkající se nabytí od nevlastníka. Pro tyto případy je typické, že zde není formálně platný nabývací titul. Což je totožný právní stav, jako když právní jednání je neplatné. V obdobných věcech je základem víra nabyvatele ve vlastnictví převodce k věci neoprávněně zapsané v katastru nemovitostí (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12). Pro účely aplikace možného nabytí od nevlastníka je samotný zápis vlastnického práva nabyvatele bezpředmětný. Dobrá víra nabyvatele byla v projednávané věci v souladu se stanoviskem Ministerstva zemědělství. Připouští-li judikatura nabytí vlastnického práva od nevlastníka, pak podle stěžovatelek není logicky přijatelného důvodu pro to, aby nebylo možno nabýt vlastnické právo v případě, že za vlastníka jednal ke správě věci nepříslušný subjekt.
Pro případ, že by k předmětným pozemkům skutečně vzniklo právo správy ve prospěch Pozemkového fondu ČR, je podle stěžovatelek evidentní, že stát se přímo i nepřímo prostřednictvím jím vytvářených a ovládaných subjektů dopouštěl trvalého a dlouhodobého pochybení a nerespektování svých vlastních předpisů. Pozemkový fond zhruba 17 let nekonal to, co podle zákonů č. 569/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb. konat měl, předmětné nemovitosti nespravoval. VÚŽV jako organizace zřizovaná státem pochybila, když od účinnosti zákona o půdě, tj. od 24. 6. 1991 do 24. 4. 2006, resp. 16. 6. 2006 vykonávala právo hospodaření k nemovitostem, k nimž jí výkon takového práva nepříslušel. Dále ve věci pochybilo i Ministerstvo zemědělství, když svými zřizovacími listinami z let 1991, 1999 a 2001 určilo předmětné nemovitosti jako majetek zřizované organizace. Stejně tak jmenované ministerstvo pochybilo, když jako zřizovatel VÚŽV a současně zakladatel žalobce a) vyslovilo souhlas se smlouvami o nakládání s majetkem státu uzavřenými mezi státními organizacemi VÚŽV a Státním statkem Jeneč, státní podnik. V souvislosti s uvedeným stěžovatelky odkázaly na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1874/2008, podle něhož "rozhodl-li stát jako vlastník nemovitosti o převodu těchto nemovitostí na Fond národního majetku za účelem jejich prodeje, nemá případný spor mezi organizačními složkami státu o tom, které z nich příslušelo právo hospodaření k těmto nemovitostem, dopad do práv nabytých třetími osobami".
Dále stěžovatelky nesouhlasí s tím, že by Ministerstvo zemědělství v souvislosti se zřizovací listinou ze dne 13. 6. 2001 VÚŽV nevydalo jakékoliv jednostranné opatření podle §20 z. č. 219/2000 Sb., jímž by této organizaci mělo být zřízeno právo hospodaření k předmětným pozemkům. Stěžovatelky považují za toto opatření právě zřizovací listinu VÚŽV ze dne 13. 6. 2001.
Stěžovatelky namítly, že se Nejvyšší soud řádně nevypořádal s tím, zda vydržením může vzniknout právo hospodaření ve prospěch organizace zřízené dle ustanovení §31 zákona č. 576/1990 Sb., stejně tak se nezabýval tvrzenou nesprávností aplikace ustanovení §132 o. s. ř.
Stěžovatelky jsou toho názoru, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu došlo k zásahu do jejich práv, jež jsou jim garantovány čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelky neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Podle náhledu Ústavního soudu je pro posouzení projednávaného případu rozhodující to, jakým způsobem Nejvyšší soud vyhodnotil otázku platnosti smlouvy o postoupení pohledávky Ing. Česalové, jakožto oprávněné osoby podle zákona o půdě, na původního žalovaného, případně otázku platnosti dohody o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitostí ze dne 12. 10. 2006. Z odůvodnění Nejvyššího soudu se přitom podává, že otázkou postoupení pohledávky se blíže nezabýval, neboť dohoda ze dne 12. 10. 2006 je absolutně neplatná a z toho důvodu je bezpředmětné se zabývat i otázkou platnosti smlouvy o postoupení pohledávky. Tuto úvahu považuje Ústavní soud za logickou a nelze proti ní v zásadě ničeho namítat. Je tomu tak proto, že nárok stěžovatelek se odvíjí ze dvou smluv, přičemž zneplatnění kterékoliv z nich nutně vede k zamítnutí žaloby. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, jakým způsobem se Nejvyšší soud s platností, resp. neplatností smluv vypořádal a jakým způsobem ústavní stížností napadený rozsudek odůvodnil.
Stěžovatelky vznesly v ústavní stížnosti celou řadu námitek, přičemž podle Ústavního soudu nelze ztrácet ze zřetele podstatu celého případu, a to způsobilost žalobce a) k nakládání s majetkem státu. Obecné soudy vyšly ve své argumentaci z toho, že žalobce a) v době uzavření dohody nedisponoval právem hospodaření ke sporným pozemkům a z toho důvodu nemohl uzavřít s právním předchůdcem stěžovatelek platnou dohodu o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitostí. Tuto skutečnost se stěžovatelky snažily v ústavní stížnosti rozporovat.
Pokud stěžovatelky odkázaly na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1874/2008, nelze jej vytrhávat z kontextu, neboť v tomto případě nerozhodovaly o převodu vlastnického práva organizační složky, ale stát - jednalo se o rozhodnutí vlády o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb. Otázka, která organizační složka měla právo hospodaření, tak byla ve věci nepodstatná.
Stěžovatelky v ústavní stížnosti rozporovaly charakter sporných pozemků, tzn., zda nezastavěné pozemky lze podřadit pod režim zákona o půdě. Z hlediska projednávaného případu se jedná o otázku podružnou, neboť již Nejvyšší soud zcela správně konstatoval, že pokud tyto nebylo lze zahrnout pod rozsah zákona o půdě, bylo by zcela vyloučeno, aby byly předmětem restitucí a aby mezi původním žalovaným a žalobcem a) byla dne 12. 10. 2006 uzavřena dohoda o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitosti.
Jak bylo již shora nastíněno, z pohledu Ústavního soudu je podstatnou ta skutečnost, jakým způsobem se Nejvyšší soud vypořádal s otázkou oprávnění žalobce a) k uzavření dohody o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitosti. Základním předpokladem pro disponování s určitým právem je to, že příslušná osoba je jeho nositelem, což se odráží v zásadě nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet. V případě, že by žalobce a) nebyl nositelem práva hospodaření, nelze přistoupit na to, že by s tímto právem mohl smluvně disponovat. Z odůvodnění Nejvyššího soudu se podává, že při hodnocení nastíněné otázky vycházel především z ustanovení §17 odst. 1 a §22 odst. 1 písm. f) zákona o půdě. Podle prvně uvedeného ustanovení nemovitosti ve vlastnictví státu uvedené v §1 odst. 1 zákona o půdě spravují právnické osoby (pozemkové fondy) zřízené zákony České národní rády a Slovenské národní rady s výjimkou vyjmenovaných pozemků. Z ustanovení §22 odst. 1 písm. f) se pak podává, že dnem účinnosti zákona o půdě zanikají práva k majetku uvedenému v §1 odst. 1, výslovně pak právo hospodaření k nemovitostem ve vlastnictví státu. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozsudku dovodil, že ke dni účinnosti zákona o půdě, tj. 24. 6. 1991, zaniklo k majetku uvedenému v §1 odst. 1 zákona o půdě, tedy k předmětným pozemkům ve vlastnictví státu právo hospodaření VÚŽV, rozpočtové organizaci, a že dnem účinnosti zákona č. 5691991 Sb., tj. od 1. 1. 1992, přešly tyto pozemky do správy Pozemkového fondu ČR. Současně Nejvyšší soud vyložil, proč právo hospodaření ke sporným pozemkům nemohlo od 1. 1. 1992 přejít na VÚŽV, příspěvkovou organizaci - právo hospodaření zaniklo VÚŽV, rozpočtové organizaci již účinností zákona o půdě, tj. 24. 6. 1991. Závěry přijaté jak obecnými soudy, tak i soudem nejvyšším jsou logické a odpovídají související právní úpravě. Poukazují-li stěžovatelky v souvislosti s výkonem práva hospodaření na to, že Pozemkový fond řadu let svá zákonem svěřená práva nevykonával, nic to nemění na subjektu, jemuž byla tato práva zákonem svěřena.
Vzhledem k tomu, že závěry Nejvyššího soudu stran práva hospodaření se spornými pozemky jsou dle náhledu Ústavního soudu logické a řádně odůvodněné, netřeba se dále vyjadřovat k ostatním námitkám stěžovatelek. Je tomu tak proto, že shora uvedené odůvodnění Nejvyššího soudu je dostatečně přesvědčivé na to, aby bylo lze uzavřít, že žalobce a) nemohl disponovat s právem hospodaření a tudíž ani nemohl s právním předchůdcem stěžovatelek uzavřít platnou dohodu o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitostí.
Namítají-li stěžovatelky, že jejich právní předchůdce byl při uzavírání smlouvy s žalobcem a) v dobré víře a z toho důvodu by se na danou věc měla aplikovat judikatura týkající se nabytí od nevlastníka, lze opět odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu. Ten připomněl, že po uzavření dohody nedošlo ani ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí - rozhodnutím příslušného katastrálního úřadu bylo dne 4. 6. 2007, sp. zn. X, řízení o povolení vkladu vlastnického práva přerušeno, a to právě z důvodu sporu účastníků dohody.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu