ECLI:CZ:US:2020:1.US.4122.19.1
sp. zn. I. ÚS 4122/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupené Martinem Slimákem, advokátem se sídlem Lazarská 1719/5, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2863/2019-123 ze dne 10. 10. 2019, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 268/2018-106 ze dne 23. 1. 2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 30 C 46/2015-74 ze dne 6. 2. 2018 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka utrpěla v 17 letech při dopravní nehodě těžkou újmu na zdraví, pro kterou byla opakovaně operována a také hospitalizována v Psychiatrické nemocnici Bohnice a která na ní zanechala trvalé následky ve fyzické i psychické oblasti. Stěžovatelka se následně žalobou na náhradu škody na zdraví domáhala po České pojišťovně, a. s., náhrady za ztížení společenského uplatnění, resp. jeho zvýšení. O žalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 shora označeným rozsudkem tak, že na ztížení společenského uplatnění stěžovatelce přiznal částku 84 000 Kč a v rozsahu částky 45 600 Kč žalobu zamítl. Dále ohledně zvýšení společenského uplatnění uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce částku 1 284 000 Kč a co do částky 1 596 000 Kč žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že stran ztížení společenského uplatnění žalobě vyhověl i co do částky 45 600 Kč. Odvolací soud též částečně změnil zamítavý výrok o zvýšení společenského uplatnění a stěžovatelce přiznal dalších 111 000 Kč, jinak rozhodnutí nalézacího soudu v této části jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka zejména namítla nedostatečné zhodnocení újmy, kterou při dopravní nehodě utrpěla, což dle jejího názoru vedlo k výrazné disproporci mezi odškodněním spravedlivým a přiznaným. Rovněž soudům vytkla, že odmítly posoudit výši odškodnění podle právních předpisů účinných od 1. 1. 2014 podle ustanovení §3079 odst. 2 občanského zákoníku. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se k otázce nároků vycházejících z ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. opakovaně vyjadřuje tak, že "záleží vždy na okolnostech konkrétního případu" (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 72/12 ze dne 9. 5. 2012), přičemž "z hlediska ochrany ústavnosti jde o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou (újmou) existoval vztah přiměřenosti" (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 2955/10 ze dne 29. 3. 2012, N 64/64 SbNU 735, a sp. zn. III. ÚS 350/03 ze dne 29. 9. 2005, N 186/38 SbNU 499). Široký prostor soudu pro individuální uvážení, založený relativně neurčitým pojmem "zvláště výjimečného případu hodného mimořádného zřetele" v citovaném ustanovení vyhlášky, možnosti ústavněprávního přezkumu významně zužuje (srov. kupř. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3509/10 ze dne 21. 6. 2011). To platí i pro stěžovatelčiny výhrady, že soudy odmítly posoudit výši odškodnění podle nového občanského zákoníku, neboť právě i zde vystupuje do popředí prvek mimořádných důvodů hodných zvláštního zřetele (srov. dikci ustanovení §3079 odst. 2 o. z.). Z ústavněprávního hlediska je tak rozhodující až výkladový nebo aplikační exces či libovůle. Jinými slovy, o protiústavní interpretaci tu jde teprve tehdy, představuje-li podaný právní výklad extrémní rozpor s principy spravedlnosti, anebo je-li zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. Přitom ale nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen i odlišně.
Ústavní soud má za to, že zvláště odvolací soud se v nynější věci otázkou přiměřenosti odškodnění velmi podrobně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, z jakých důvodů přiznané částky vyjadřují míru trvalých následků, jimiž stěžovatelka trpí, a současně respektují diferencovanost odškodnění ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu. Soudy přitom přihlédly ke všem podstatným okolnostem, zejména k míře zdravotního postižení, k trvalému negativnímu dopadu do rozličných sfér života stěžovatelky, jakož i k jejímu věku v době nehody. V souladu s výše odkazovanou judikaturou Ústavního soudu tedy vycházely jak z individuálních okolností případu, tak i ze soudních rozhodnutí vydaných v obdobných věcech.
Ani Nejvyšší soud nepochybil, pakliže dovolání stěžovatelky odmítl. Dovolací soud ve shodě se svojí dosavadní judikaturou (25 Cdo 1965/2016) zdůraznil nutnost rozlišení mezi okolnostmi konkrétního případu a mimořádnými důvody hodnými zvláštního zřetele, které jako referenční kritérium používá nový občanský zákoník pro přiznání náhrady nemajetkové újmy za škodu vzniklou před nabytím jeho účinnosti. Pro naplnění těchto mimořádných důvodů požaduje vyšší míru výjimečnosti. V té spojitosti Nejvyšší soud odkázal na zvláštní část důvodové zprávy k návrhu nového občanského zákoníku, v níž je příkladmo zmíněno zavrženíhodné chování škůdce v podobě bezohledného sobectví či pohrdavého postoje k základním lidským hodnotám. Tento požadavek na vyšší míru výjimečnosti v ústavní rovině obstojí, neboť nelze odhlédnout od skutečnosti, že i škůdce musí mít v době škodného jednání možnost uvážit jeho následky mimo jiné též v kontextu v té době platného práva. Relevantní je tato skutečnost samozřejmě i pro pojišťovny. Stanoví-li pak pozdější právní úprava nová hlediska odškodnění, resp. pravidla pro určení výše náhrady, i za dřívější škodné skutky, představuje to určitý retroaktivní prvek, který je tak nutné vyvážit přísnými požadavky na jeho použití. Nejvyšší soud v té souvislosti přiléhavě poukázal na to, že není spravedlivé, aby škoda na zdraví způsobená třeba i ve stejný den byla odškodněna na základě rozdílných právních úprav jen v závislosti na tom, zda o odškodnění bylo požádáno a rozhodnuto před či naopak po nabytí účinnosti nové právní úpravy (srov. str. 3 napadeného usnesení). Toho si je ostatně sama stěžovatelka do jisté míry vědoma.
V projednávané věci tyto mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele nebyly soudy zjištěny. Dopravní nehodu, při níž stěžovatelka utrpěla fyzickou i psychickou újmu, způsobila řidička, která nejednala ze zavrženíhodné pohnutky. Šlo o selhání začínající řidičky, byť s tragickými důsledky (srov. bod 9 rozsudku odvolacího soudu). Těmto úvahám nemůže Ústavní soud nic vytknout. V podrobnostech lze na odůvodnění napadených soudních rozhodnutí odkázat.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu