ECLI:CZ:US:2020:1.US.4152.19.1
sp. zn. I. ÚS 4152/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Bc. Petry Černé, zastoupené Mgr. Hanou Havelkovou, advokátkou, se sídlem Karlovy Vary, Jaltská 7, proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 4. června 2019 č. j. 33 C 41/2018-114 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. října 2019 č. j. 14 Co 145/2019-154, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy
1. V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 30. prosince 2019 navrhla stěžovatelka postupem dle §72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces stěžovatelce zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž mělo dojít také k porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Průběh soudního řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsah napadených rozhodnutí je stěžovatelce dobře znám, Ústavní soud se proto omezí jen na jeho stručné shrnutí potřebné pro vypořádání ústavní stížnosti. Stěžovatelka byla v postavení žalované účastníkem civilního soudního řízení o zaplacení peněžité částky z titulu smluvní pokuty za tvrzené porušení závazku vyplývajícího z rezervační smlouvy o převodu stěžovatelčina družstevního podílu ve Stavebním bytovém družstvu X(dále jen "družstevní podíl"), která byla uzavřena v únoru 2017 (dále jen "rezervační smlouva"), a to mezi stěžovatelkou, v postavení převodce na straně jedné, manželi Ladislavem a Drahomírou Kindlovými, v postavení zájemců na straně druhé (dále společně jen "zájemci"), za smluvní účasti zprostředkovatele obchodu, kterým byla Realitní společnost České spořitelny, a.s. (dále jen "zprostředkovatel"). Klientem zprostředkovatele byla v rámci daného obchodního případu stěžovatelka, která s ním uzavřela zprostředkovatelskou smlouvu na prodej jejího družstevního podílu již v červenci 2016. Rezervační smlouva byla účastníky sjednána na dobu 30 dní a pro případ, že by stěžovatelka nepřevedla na zájemce družstevní podíl z důvodu na její straně, byla v rezervační smlouvě sjednána povinnost stěžovatelky zaplatit zájemcům smluvní pokutu ve výši 50 000 Kč do deseti dnů ode dne marného uplynutí rezervační lhůty (dále jen "smluvní pokuta"). Po uzavření rezervační smlouvy zájemci řádně a včas složili na účet zprostředkovatele rezervační zálohu ve výši 50 000 Kč, nicméně mezi stěžovatelkou a zájemci nakonec k uzavření cílové smlouvy o převodu družstevního podílu nedošlo. Dopisem z června 2017 proto oznámili zájemci stěžovatelce jejich odstoupení od záměru koupit družstevní podíl a upozornili ji na smluvní pokutu. Písemnou výzvou z prosince 2017 byla poté stěžovatelka zájemci vyzvána k úhradě smluvní pokuty, na což nereagovala. Zájemci se tedy následně rozhodli jimi tvrzený nárok uplatnit u soudu, přičemž v soudním řízení jednali každý sám za sebe [ve smyslu §91 odst. 1 o. s. ř.; Ladislav Kindl vystupoval jako žalobce a) a Drahomíra Kindlová jak žalobkyně b)]. Okresní soud v Sokolově (dále jen "soud prvního stupně") jejich žalobě vyhověl a rozsudkem ze dne 4. června 2019 č. j. 33 C 41/2018-114 (dále jen "rozsudek soudu prvního stupně") rozhodl tak, že stěžovatelce výrokem I. uložil povinnost zaplatit zájemcům částku 50 000 Kč s úrokem z prodlení a v nákladovém výroku II. jí uložil povinnost zaplatit zájemcům k rukám jejich právní zástupkyně náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně poté, co podrobně shrnul jím na základě dokazování zjištěný skutkový stav (viz zejm. obsáhlý bod 5 rozsudku soudu prvního stupně), posoudil po právní stránce věc tak, že rezervační smlouvu vyhodnotil jako smlouvu nepojmenovanou ve smyslu §1746 občanského zákoníku a shledal ji za platně uzavřenou. Soud prvního stupně sice došel k závěru, že závazek stěžovatelky vyplývající z ujednání čl. 3 bodu 8 rezervační smlouvy, jehož se dovolávali zájemci, není stricto sensu závazkem k úhradě smluvní pokuty dle §2048 občanského zákoníku, jelikož v rezervační smlouvě absentuje výslovné ujednání o stěžovatelčině povinnosti prodat zájemcům družstevní podíl, avšak posoudil dané ujednání jako inominátní utvrzení závazku (slovy soudu prvního stupně jako "nepojmenovanou smluvní klauzuli"), které vzhledem k tomu, že důvody neuzavření cílové smlouvy o převodu družstevního podílu měly skutečně spočívat na straně stěžovatelky, shledal i tak za po právu vynutitelné. Obranu stěžovatelky, která právně namítala zejména neplatnost celé rezervační smlouvy a skutkově několikeré pochybení zprostředkovatele, v jejichž důsledku neměla být rezervační smlouvou nadále vázána, neshledal soud prvního stupně za opodstatněnou. Stejně tak soud prvního stupně nereflektoval argumentaci stěžovatelky ohledně zániku sankcionovaného závazku uplynutím rezervační lhůty a nepřiměřenosti výše smluvní pokuty (téměř 10% ze sjednané ceny družstevního podílu ve výši 550 000 Kč).
3.Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Plzni (dále jen "odvolací soud"), který svým rozsudkem ze dne 3. října 2019 č. j. 14 Co 145/2019-154 (dále jen "rozsudek odvolacího soudu") v jeho výroku I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 25 000 Kč a poloviny nákladů řízení v prvním stupni ve vztahu mezi žalobcem a) a stěžovatelkou. Výrokem II. pak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem a) a stěžovatelkou. Ve výroku III. odvolací soud řízení co do částky 25 000 Kč mezi žalobkyní b) a stěžovatelkou ve smyslu §107 odst. 1 o. s. ř. z důvodů úmrtí žalobkyně b) přerušil až do skončení řízení o její pozůstalosti [jelikož žalobci v řízení nevystupovali jako nerozluční společníci (§91 odst. 2 o. s. ř.) a podíly žalobců na žalované částce nebyly určeny jinak, připadala na každého z žalobců jedna polovina z uplatněné částky]. Odvolací soud v rámci odvolacího řízení zopakoval postupem dle §213 odst. 2 o. s. ř. některé důkazy provedené soudem prvního stupně a došel k částečně odlišnému právnímu posouzení věci v tom směru, že na rozdíl od soudu prvního stupně ohledně obsahu rezervační smlouvy uzavřel, že tato závazek stěžovatelky postižitelný sjednanou smluvní pokutou obsahuje. Závazek, jehož porušení lze sankcionovat smluvní pokutou, totiž nemusí dle názoru odvolacího soudu být nutně vždy vyjádřen přímo výslovně, nýbrž může vyplývat také z okolností, za nichž k uzavření smlouvy došlo, záměru smluvních stran a účelu smlouvy, logického uspořádání vzájemných vztahů (práv a povinností) stran smlouvy a textace samotné pasáže o smluvní pokutě (viz zejm. body 11 a 13 rozsudku odvolacího soudu). Dané ujednání obsažené v čl. 3 bodu 8 rezervační smlouvy pak tedy odvolací soud posoudil jako platné ujednání o smluvní pokutě dle §2048 občanského zákoníku, na jejíž úhradu žalobci a) vznikl nárok. Ve zbytku se odvolací soud se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když zejména obranu stěžovatelky shledal jako účelovou, popř. za nesouvisející s předmětem sporu. Ačkoli tedy odvolací soud dospěl k částečně odlišnému výkladu obsahu rezervační smlouvy, rozsudek odvolacího soudu považoval ve výsledku za správný a proto jej ve vztahu mezi žalobcem a) a stěžovatelkou potvrdil (viz bod 14 rozsudku odvolacího soudu).
II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Z formulace petitu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá obě rozhodnutí obecných soudů v plném rozsahu (tj. ve všech výrocích). Nicméně za stavu, kdy odvolací soud ve výroku III. rozsudku odvolacího soudu řízení ohledně částky 25 000 Kč ve vztahu mezi žalobkyní b) a stěžovatelkou přerušil (tj. v tomto rozsahu nebylo ve věci samé prozatím pravomocně rozhodnuto), je v daném rozsahu ústavní stížnost proti rozsudku soudu prvního stupně nepřípustná z důvodu předčasnosti, jelikož není splněna podmínka vyčerpání všech dostupných procesních prostředků, které stěžovatelce právní řád k ochraně jejích práv poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Obdobně i ohledně samotného výroku III. rozsudku odvolacího soudu o částečném přerušení řízení platí, že jde o rozhodnutí procesní povahy, nikoli o rozhodnutí ve věci samé, a proto jej nelze považovat za rozhodnutí [ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo schopno samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky, a zakládá tak jako nezpůsobilý předmět ústavněprávního přezkumu částečnou nepřípustnost ústavní stížnosti. Procesně přípustná je tudíž ústavní stížnost pouze v rozsahu, ve kterém směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku odvolacího soudu v těch částech, ve kterých se tyto týkají vztahu Ladislava Kindla v postavení žalobce a) a stěžovatelky.
5. S ohledem na hodnotu předmětu sporu nepřipadalo pro stěžovatelku ex lege v úvahu podání dovolání (§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.). Ústavní stížnost byla podána včas a splňuje veškeré zákonem o Ústavním soudu stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu),
III. Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka se ve stížnosti dovolává čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, avšak žádnou bližší argumentaci na ústavněprávní úrovni nenabízí. Na úvod konstatuje, že neměla být v řízení zajištěna rovnost účastníků před soudem, ale konkrétně k jaké nerovnosti či nerovnostem mělo během daného soudního sporu dojít, ze stížnosti patrné není. Stěžovatelka v principu polemizuje se skutkovými závěry obecných soudů obou stupňů především co do důvodnosti její obrany vůči zažalovanému nároku. Obsah stížnosti se do značné míry překrývá s tvrzeními a námitkami stěžovatelky uplatněnými již v řízení před obecnými soudy. Stěžovatelka se především vymezuje vůči právnímu posouzení povahy sporného ujednání o smluvní pokutě v rezervační smlouvě a vůči jeho intepretaci, přičemž obsahuje formální (tj. doslovný) výklad sporných ujednání, když ve stížnosti uvádí že "smlouvu je nutné vykládat podle jejího slovního významu - písemného, který je zcela zřejmý a pro stranu stěžovatelky nezávazný". Nadto stěžovatelka obecným soudům (minimálně implicitně) vytýká také extenzivní výklad rezervační smlouvy, v jehož důsledku obecné soudy řečeno slovy stěžovatelky "svým právním názorem koncipují vůli stran, která ale taková nebyla".
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti stěžovatelky, seznámil se s obsahy napadených rozhodnutí obecných soudů a došel k závěru, že ústavní stížnost je v rozsahu, ve kterém je přípustná, zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud téměř v každém ze svých rozhodnutí zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Ústavní stížnost nepředstavuje řádný ani mimořádný opravný prostředek proti soudním rozhodnutím (či rozhodnutím jiných orgánů veřejné moci) a úkolem Ústavního soudu je toliko ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem není pokračováním řízení před obecnými soudy, ale zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelčiných základních práv a svobod zaručených jí ústavním pořádkem. Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že nesprávným výkladem podústavního práva může v důsledku dojít k porušení určitých ústavně garantovaných práv a svobod [srov. např. nález ze dne 28. května 2009 sp. zn. III. ÚS 2516/07 (N 124/53 SbNU 559), dostupný též na http://nalus.usoud.cz], ale v projednávané věci se tomu zřetelně nestalo.
9. Podstatou ústavní stížnosti je skutečně "jen" stěžovatelčina polemika se skutkovými zjištěními a právními závěry obou obecných soudů, které až na naprosté výjimky Ústavní soud nepřezkoumává. Výtky stěžovatelky směřující vůči tomu, že obecné soudy neměly dostatečně zohlednit údajné nedostatky v činnosti zprostředkovatele, ústavní rozměr za prvé nevykazují a za druhé jsou v napadených rozhodnutích v potřebném rozsahu adresovány. I další skutková zjištění soudů obou stupňů ohledně okolností, které vedly k tomu, že družstevní podíl nakonec stěžovatelka na zájemce nepřevedla, jsou z pohledu Ústavního soudu opřena o provedené dokazování nejevící žádné deficity v takové intenzitě, které by jej měly činit ústavně nekonformní; tato zjištění se pak Ústavnímu soudu ve svém souhrnu jeví i jako logická. Stejně tak právní závěry odvolacího soudu ohledně obsahu posuzované rezervační smlouvy jsou přiměřeně odůvodněny a nejsou výrazem soudní libovůle. Stěžovatelka se co do výkladu rezervační smlouvy koncentruje výhradně na jazykové vyjádření jejího obsahu a vytýká obecným soudům její dezinterpretaci, potažmo nedovolené dotváření vůle účastníků smlouvy. Nicméně tato stěžovatelčina základní námitka směřující vůči výkladu rezervační smlouvy obecnými soudy zcela opomíjí fakt, že v důsledku rekodifikace civilního práva provedené občanským zákoníkem bylo dosaženo zásadní změny zákonných pravidel výkladu právního jednání, když se občanský zákoník významně odklonil od formálně pojatých pravidel intepretace obsažených v §35 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (tehdejší "právní úkony" vyjádřené slovy se vykládaly primárně dle jazykového vyjádření; k vůli účastníků úkonu bylo možno přihlédnout, pokud tato nebyla v rozporu s jazykovým projevem). Současný občanský zákoník naopak nově v §556 odst. 1 za rozhodné kritérium pro výklad právního jednání určuje úmysl jednající strany, byl-li takový úmysl adresátu jednání znám, či musel-li o něm vědět. U smluv (jakožto vícestranných právních jednání) se pak zjišťují společné nebo souladné úmysly (záměry) jednajících stran. Až pokud nelze skutečný úmysl zjistit při použití výkladových pravidel obsažených v §556 odst. 2 občanského zákoníku, přistoupí se při výkladu právního jednání k hledisku významu, který by mu byl zpravidla přikládán osobou v postavení adresáta (k tomuto srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017 sp. zn. 29 Cdo 61/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2019 sp. zn. 23 Cdo 3359/2018, vše dostupné na http://nsoud.cz). K této judikatuře Nejvyššího soudu doplňuje Ústavní soud odkaz i na vlastní klíčový nález týkající pravidel intepretace smluv ze dne 10. července 2008 sp. zn. I. ÚS 436/05 (N 129/50 SbNU 131), jehož východiska jsou jistě použitelná i za právní úpravy obsažené v aktuálně platném občanském zákoníku; v citovaném nálezu Ústavní soud mimo jiné vyslovil, že "...pokud jde o interpretaci smlouvy, je nutno vycházet z toho, že vůle účastníků smlouvy hraje při jejím vytváření a její interpretaci zásadní roli. Jak ostatně Ústavní soud dovodil ve své judikatuře, právní formalismus orgánů veřejné moci a jimi vznášené přehnané nároky na formulaci smlouvy nelze z ústavněprávního hlediska akceptovat, neboť evidentně zasahují do smluvní svobody občana, vyplývající z principu priority občana nad státem, jak je upraven v čl. 1 Ústavy a z principu smluvní volnosti ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy a v korespondujícím ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 331/98 ze dne 12. 6. 2000 (N 86/18 SbNU 233, 241)]. [...] Text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit." Odvolací soud pak v souzené věci provedl výklad rezervační smlouvy právě s ohledem na v rámci dokazování zjištěné záměry (úmysly) smluvních stran, které tyto strany vnímaly a byly jim známy (tj. zejm. vážný záměr stěžovatelky družstevní podíl zájemcům prodat a tomu odpovídající vážný záměr zájemců družstevní podíl od stěžovatelky koupit, což jim mělo umožnit navrácení do místa jejich bývalého bydliště v obci H.). Tyto záměry (úmysly) stran byly v řízení zjišťovány především svědeckými a účastnickými výslechy a dále obsahem zprostředkovatelské smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a zprostředkovatelem. Tento výklad rezervační smlouvy pak odvolací soud upřednostnil před striktně jazykovým výkladem a odstranil takto danou neurčitost ve slovním vyjádření obsahu rezervační smlouvy. Ústavní soud neshledal, že by tento výklad obsahu rezervační smlouvy byl excesivní, natož zjevně excesivní, a proto jej považuje za ústavně akceptovatelný. Jistě lze přitakat obecnému východisku, že je přinejmenším vhodné za účelem eliminace výkladové nejistoty a prevence sporů formulovat závazek utvrzený smluvní pokutou ve smlouvě výslovně (a pokud možno i precizně), nicméně takový stav není pro závěr o existenci smluvní pokutou utvrzeného závazku podmínkou sine qua non. V takové situaci, tj. v případě až výkladem dovozeného závazku utvrzeného smluvní pokutou, pak ale půjde o ještě obezřetnější vyhodnocení jedinečných skutkových okolností toho kterého případu, což může být pro strany dané smlouvy proces s poměrně nejistým výsledkem, stejně jako tomu bylo v souzené věci (a zároveň dojde ke snížení srovnatelnosti soudních rozhodnutí a zvýšení obtížnosti vyhodnocení jejich případných kvaziprecedenčních dopadů).
10. Ústavní soud tedy závěrem shrnuje, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná tak, jak je vyloženo výše v bodě 4 tohoto usnesení. Ve zbytku je zřejmé, že se obecné soudy projednávanou věcí řádně zabývaly a dosažené závěry odpovídajícím způsobem odůvodnily. Ústavní soud nezjistil, že by soudy při vydání napadených rozhodnutí postupovaly způsobem, který by přesáhl meze, jež lze označit za ústavně konformní. V postupu obecných soudů vedoucích k napadeným rozhodnutím tak nelze spatřovat porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejně tak dle názoru Ústavního soudu nedošlo v souzené věci k žádnému porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, natož takovému, že by měla být porušena zásada rovnosti účastníků řízení před soudem, jak (ostatně jen obecně) tvrdila stěžovatelka. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v rozsahu, ve kterém je přípustná, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu