ECLI:CZ:US:2020:1.US.4158.19.1
sp. zn. I. ÚS 4158/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Jana Lněničky, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, 184 00 Praha 8 - Dolní Chabry, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 19 Co 200/2019-123 ze dne 1. 10. 2019 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou k Okresnímu soudu v Hradci Králové domáhal po České republice - Ministerstvu dopravy zaplacení částky 30 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu a částky 4 719 Kč jako náhrady škody (nákladů právního zastoupení) způsobené nezákonným rozhodnutím Krajského úřadu Královéhradeckého kraje č. j. KUKHK-1550/DS/2016/GL ze dne 18. 1. 2016. Tímto rozhodnutím krajský úřad zamítl odvolání stěžovatele a současně jako správné potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové č. j. P/2526/2015/OS1/Jad ze dne 22. 9. 2015, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání dopravního přestupku (překročení nejvyšší dovolené rychlosti mimo obec). Za toto jednání mu byla uložena pokuta ve výši 5 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Citované potvrzující rozhodnutí krajského úřadu bylo následně k žalobě stěžovatele zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 28 A 3/2016-65 ze dne 23. 2. 2017 pro nepřezkoumatelnost dílčích závěrů krajského úřadu. Správní řízení nakonec magistrát po zrušení svého původního rozhodnutí nově vydaným rozhodnutím krajského úřadu zastavil svým rozhodnutím č. j. MMHK/131950/2017 ze dne 28. 7. 2017 z důvodu zániku odpovědnosti za přestupek.
O žalobě stěžovatele na náhradu škody a nemajetkové újmy rozhodl Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 21 C 111/2018-97 ze dne 13. 2. 2019 tak, že řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby ohledně blíže specifikovaného úroku z prodlení zastavil a ve zbytku žalobu zamítl. K odvolání stěžovatele proti zamítavému výroku ve věci samé a nákladovému výroku rozsudku okresního soudu Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutí krajského soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel namítl nesprávný výklad soudů týkající se počátku běhu subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůty k podání žaloby. Pro projednávanou věc je dle jeho názoru zásadní nejen zrušení nezákonného rozhodnutí, ale též následný výsledek celého řízení, tedy zda bude či nebude opětovně shledán vinným. Teprve tehdy lze dle stěžovatele posoudit, zda mu vůbec mohla vzniknout nějaká nemajetková újma. Pokud je ale jako poškozený v nejistotě ohledně možnosti úspěšného uplatnění nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodu běžícího řízení, pak subjektivní promlčecí lhůta nemůže dle mínění stěžovatele začít běžet. Stěžovatel je dále přesvědčen, že je možno nahradit i škodu představující náklady zastoupení vzniklé v přestupkovém řízení, které byly vynaloženy za účelem změny, resp. zrušení nezákonného rozhodnutí. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl a odkázal na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o náhradu škody ve výši 4 719 Kč, nutno podotknout, že se jedná o částku bagatelní, čehož si je sám stěžovatel vědom. Ústavní soud v těchto případech dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3600/18 ze dne 11. 12. 2018 - rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz), že v případech tzv. bagatelních sporů - s výjimkou zcela extrémních situací - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Z toho důvodu Ústavní soud shodně postupoval i v případech obdobných situaci stěžovatele (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 815/19 ze dne 14. 5. 2019 či usnesení sp. zn. I. ÚS 872/19 ze dne 26. 3. 2019).
Co se týče náhrady nemajetkové újmy, dlužno poznamenat, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu (i předchozí rozhodnutí nalézacího soudu) je založeno na promlčení nároku na nemajetkovou újmu. Krajský soud dle názoru Ústavního soudu přiléhavě vyložil, jakou újmu a v jaké délce trvání mohlo nezákonné rozhodnutí ve vztahu ke stěžovateli způsobit. Účinky nezákonného rozhodnutí, z nichž nejcitelnějším byl zákaz řízení motorových vozidel po dobu 6 měsíců, totiž byly odklizeny jeho zrušením rozsudkem krajského soudu, takže nadále nemohly již újmu působit. Není proto rozhodné, s jakým výsledkem správní řízení posléze skončilo. Krajský soud se v té souvislosti vypořádal i s odkazy stěžovatele na judikáty Nejvyššího soudu, v nichž je zdůrazněna nutnost vyčkat pravomocného skončení řízení po zrušení nezákonného rozhodnutí za účelem zohlednění míry utrpěné újmy. V případě stěžovatele se ovšem tato judikatura, jak přiléhavě připomněl krajský soud v napadeném rozsudku, nepoužije, neboť - nehledě na posunutý skutkový základ jí řešených věcí - účinky nezákonného rozhodnutí o vině a trestu za dopravní přestupek se omezily výlučně na dobu trvání existence nezákonného rozhodnutí, jelikož následné pokračování ve správním řízení již nebylo doprovázeno újmou, kterou toto nezákonné rozhodnutí způsobilo. Až teprve jeho konečný výsledek by byl případně mohl být pro stěžovatele opět nepříznivý, avšak již způsobenou újmu předchozím (nezákonným) rozhodnutím by nové rozhodnutí nijak napravit či nahradit nemohlo. Z těchto důvodů se tak počátek běhu šestiměsíční subjektivní promlčecí doby nemohl odvíjet od pozdějšího pravomocného skončení správního řízení, nýbrž již od doručení stěžovateli rozsudku krajského soudu o zrušení nezákonného rozhodnutí. V tomto ohledu napadený rozsudek krajského soudu dle názoru Ústavního soudu (nejen) v ústavněprávní rovině obstojí.
Ze všech uvedených důvodů tedy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu