ECLI:CZ:US:2020:1.US.4160.19.1
sp. zn. I. ÚS 4160/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti JUDr. Tomáše Pelikána, insolvenčního správce dlužníka Pražské stavební bytové družstvo, Dušní 22, Praha 1, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Jindřicha Plachty 28, Praha 5, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 216/2018-1001 ze dne 23. 9. 2019 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 22 Cm 41/2011-931 ze dne 19. 4. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. V textu ústavní stížnosti upřesňuje, že napadá rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výrocích označených římskou číslicí I. písm. a) v části, kdy byly potvrzeny nákladové výroky Městského soudu v Praze (tj. II. a IV.), dále I. písm. b), kterým byl změněn nákladový výrok Městského soudu v Praze, a ve výroku označeném římskou číslicí II., který přiznává žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení. Dále uvádí, že proti rozsudku vrchního soudu, a to do všech jeho výroků, podal dovolání, přičemž výroky nebo jejich části, které se týkají nákladů řízení, napadl pouze jako výroky akcesorické, neboť proti nim není dovolání podle ust. §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje tedy krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
Novelou provedenou zákonem č. 296/2017 Sb., kterou došlo ke změně zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") a jež nabyla účinnosti ke dni 30. 9. 2017, došlo k rozšíření důvodů nepřípustnosti dovolání i proti rozhodnutím v části týkající se nákladů řízení. Podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. platí, že zruší-li dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, vrátí mu věc k dalšímu řízení, takto může zrušit rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně. Zrušením těchto rozhodnutí se přitom zjevně rozumí jejich zrušení jako celku, jelikož tzv. nákladový výrok je závislým na rozhodnutí ve věci samé.
Za procesní situace, kdy stěžovatel podal dovolání k Nejvyššímu soudu ve věci samé, tedy Ústavní soud nemůže již nyní přezkoumávat ústavnost tzv. nákladových výroků, neboť by nepřípustně předjímal rozhodování Nejvyššího soudu. K samotné podstatě věci by se přitom nemohl vyjádřit, avšak při posuzování nákladů řízení by nemohl pominout úspěšnost jednotlivých účastníků řízení v meritu věci, od které se odvíjí otázka nákladů řízení. Nadto Ústavní soud vyzdvihuje, že při rozhodování o nákladech řízení je maximálně zdrženlivý, neboť ve většině případů nemůže rozhodnutí o nákladech řízení doznat takové míry protiústavnosti, aby to opodstatňovalo kasační zásah Ústavního soudu (srov. sp. zn. II. ÚS 1700/18, III. ÚS 941/19, III. ÚS 1844/19, II. ÚS 3712/19). Jinými slovy Ústavní soud se ani s ohledem na právní úpravu provedenou zákonem č. 296/2017 Sb. nemůže stát "nákladovým soudem".
Ústavní soud pro úplnost uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její předčasnost stěžovatele nepoškozuje, neboť k ochraně proti tvrzeným zásahům do základních práv má, resp. bude mít k dispozici zákonné procesní prostředky, a teprve po jejich vyčerpání se může s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, bude-li i nadále přesvědčen, že k tomu má důvody.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj