ECLI:CZ:US:2020:1.US.4165.19.1
sp. zn. I. ÚS 4165/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatelů Ladislava Regnarda a Terezie Regnardové, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 273/2019 - 61 ze dne 24. října 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatelé napadají shora označené soudní rozhodnutí s tím, že Nejvyšší správní soud neochránil jejich právo na "spravedlivý" soudní proces, když zastavil řízení pro nezaplacení soudních poplatků. Učinil tak poté, co stěžovatele neosvobodil od jejich zaplacení, resp. jim neustanovil advokáta.
2. Stěžovatelé ve své stížnosti odmítají podmínku zastoupení před vrcholnými soudy. Podle stěžovatelů soudci obecných soudů mají právní vzdělání, což k posouzení jejich kauz zcela postačí. Obecné soudy se tak dopouštějí diskriminace, nadto stěžovatelé podmínky nutné pro ustanovení splnili.
3. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh na zahájení řízení (o ústavní stížnosti) splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda jsou dány procesní podmínky řízení před Ústavním soudem. Dospěl přitom k závěru, že návrh stěžovatelů tyto požadavky nesplňuje, jelikož nebyl formálně ani materiálně naplněn (mj.) požadavek obligatorního zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem (§30 a 31 zákona o Ústavním soudu).
4. Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad návrhu, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek návrhu odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
5. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud konstatuje, že náležitého poučení (zejména o povinnosti zastoupení advokátem) se stěžovatelům dostalo opakovaně v řízeních, která byla před Ústavním soudem v minulosti zahájena na jejich návrh (viz např. usnesení ze dne 27. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 2756/19 a ze dne 18. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2985/19).
6. Ústavní soud je přitom přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
7. Stěžovatelé jsou ze stejného důvodu obeznámeni s tím, že řízení před Ústavním soudem nepodléhá soudnímu poplatku a že pro ně přichází v úvahu toliko určení advokáta podle §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, za kterýmžto účelem se navrhovatelé musí sami obrátit na Českou advokátní komoru.
8. Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2020
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj