ECLI:CZ:US:2020:1.US.4173.19.1
sp. zn. I. ÚS 4173/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Č. B., zastoupeného Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem se sídlem Svinařov, Hlavní 241, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019 č. j. 8 Tdo 1120/2019-599, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019 sp. zn. 8 To 25/2019 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2019 sp. zn. 49 T 1/2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 1 trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byl uvedený rozsudek Městského soudu v Praze zrušen pouze ve výroku o trestu a stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Navrhuje rovněž zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že v řízení, které bylo proti němu vedeno, došlo k porušení některých základních zásad, konkrétně zásady zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, podle §2 odst. 5 trestního řádu a zásady volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu. Trestní soudy se podle jeho názoru nedostatečně vypořádaly se závěry znaleckých posudků MUDr. Jiřího Hladíka a MUDr. Petra Kubejeho, resp. jejich závěry nijak nehodnotily a bez dalšího je přejaly. V absenci odůvodnění hodnocení znaleckých posudků spatřuje nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí. Trestním soudům vytýká, že se nedostatečně zabývaly jeho návrhem na provedení důkazu v podobě výslechu svědkyně Š. P. Soud prvního stupně označil takový důkaz za nadbytečný a soud odvolací pouze přečetl protokol o výslechu této svědkyně, přestože s tím stěžovatel, ani státní zástupce nesouhlasili. Důvody, kvůli kterým odvolací soud nepřistoupil k výslechu uvedené svědkyně, považuje stěžovatel za vnitřně rozporné. Výslech této svědkyně přitom stěžovatel pokládá za zásadní s ohledem na možný zánik jeho trestní odpovědnosti na základě §21 odst. 3 trestního zákoníku.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit, že se trestní soudy nedostatečně vypořádaly se závěry znaleckých posudků, resp. jejich závěry nijak nehodnotily a bez dalšího je přejaly. Nalézací soud své hodnocení znaleckých posudků náležitě odůvodnil (srov. č. l. 6-7 napadeného rozsudku), a skutečnost, že se následně se závěry znaleckého posudku ztotožnil, mu sama o sobě nemůže být vytýkána. Hodnocení znaleckých posudků navíc dále rozvedl odvolací soud (srov. č. l. 5 napadeného rozsudku). Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádné okolnosti, které by měly zpochybňovat věrohodnost předmětných znaleckých posudků.
Jako opodstatněnou nevyhodnotil Ústavní soud ani námitku směřující proti neprovedení důkazu v podobě výpovědi svědkyně Š. P. v řízení před soudem. Odvolací soud přečetl protokol o výpovědi této svědkyně z přípravného řízení podle §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu, nesouhlas stěžovatele a státního zástupce tak neměl žádnou relevanci. Podle citovaného ustanovení lze protokol o výpovědi svědka přečíst také tehdy, když byl výslech proveden zákonným způsobem (tuto okolnost ani stěžovatel nijak nerozporuje) a svědek onemocněl chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje jeho výslech. Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku vysvětlil, že svědkyně P. je dlouhodobě neschopná účasti na řízení před soudem pro přetrvávající zdravotní potíže, což doložila věrohodnými lékařskými zprávami. Jestliže odvolací soud v této souvislosti připomněl, že stěžovatel je stíhán vazebně a čekání na zlepšení zdravotního stavu svědkyně je o to více neakceptovatelné, nezakládá to vnitřní rozpornost jeho argumentace, jak tvrdí stěžovatel, ale jde o zcela opodstatněnou připomínku a zohlednění zákonné povinnosti vyřizovat vazební věci s největším urychlením (srov. §2 odst. 4 trestního řádu).
Výpověď svědkyně P. navíc neměla a nemohla mít tak zásadní význam, jak tvrdí stěžovatel. Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku (srov. č. l. 5-6) totiž přesvědčivě vysvětlil, že v případě jednání stěžovatele šlo o tzv. ukončený pokus, kdy stěžovatel učinil vše, co pokládal za potřebné k dokonání trestného činu vraždy. Bodnul velkou silou poškozeného do levé části hrudníku, přičemž k dokonání činu nedošlo jen proto, že nebyl zasažen žádný životně důležitý orgán a poškozenému byla včas poskytnuta odborná lékařská pomoc. Za daných podmínek proto zánik trestnosti pokusu vraždy podle §21 odst. 3 trestního zákoníku nepřicházel v úvahu a výpověď svědkyně P. na tom nemohla nic změnit. Upřímná lítost stěžovatele ze spáchání činu a jeho chování po činu (vyhledání pomoci u sousedů, pomáhání s ošetřením atd.) přitom bylo zohledněno jako polehčující okolnost a představovaly jeden z důvodů, proč trestní soudy přistoupily k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 trestního zákoníku.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu