ECLI:CZ:US:2020:1.US.4182.18.1
sp. zn. I. ÚS 4182/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jiřího Bartuška, zastoupeného JUDr. Markem Hastíkem, advokátem se sídlem Všetičkova 615/5, Brno, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2018, č. j. 9 As 259/2018-78; za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Má za to, že tento soud svým postupem porušil jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a ze stěžovatelem připojených soudních rozhodnutí a jiných dokumentů, přezkoumávané řízení je "epizodou" v dlouhém a komplikovaném dědickém "příběhu". Po smrti otce v roce 2004 stěžovatel zjistil, že bytová jednotka v B. je evidována na jeho matku, dle něj měla patřit do SJM rodičů. Soud v roce 2010 určil, že předmětná jednotka a spoluvlastnický podíl na pěti pozemcích, na kterých je postaven daný bytový dům, byl ke dni úmrtí otce v SJM rodičů. Ve výroku ovšem nebyl zahrnut spoluvlastnický podíl k dalšímu pozemku, na kterém se budova s byty nachází (nebyl ani uveden v žalobě). V roce 2012 zemřela matka stěžovatele. Dědické řízení po obou rodičích bylo skončeno schválením dvou dohod dědiců, formálně potvrzených soudem: po otci stěžovatel zdědil bytovou jednotku a spoluvlastnický podíl na pěti pozemcích, po matce spoluvlastnický podíl na šestém pozemku. Po dalších pro aktuální případ méně důležitých peripetiích v červnu 2017 Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj (dále jen jako "katastrální úřad") provedl na základě obou dědických dohod záznamy vlastnického práva ve prospěch stěžovatele, jimiž došlo k zápisu vlastnictví k bytové jednotce a spoluvlastnického podílu ke společným částem domu a všech šesti pozemků (dále jen jako "záznamy do katastru"). Dva záznamy do katastru byly nutné proto, že podkladem pro zápis byly dvě dohody dědiců (tj. podíl k šestému pozemku byl zapsán na základě dědictví po matce).
3. Stěžovatel podal zásahovou žalobu ve správním soudnictví, kterou se domáhal odstranění záznamů do katastru. Nezákonnost zásahu shledal v tom, že záznamy v katastru nenavazují na dosavadní zápisy, dále se domníval, že §20 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů neumožňuje nabytí vlastnického práva na základě zmíněných nabývacích titulů, neboť přechod vlastnictví k bytové jednotce podmiňuje přechodem spoluvlastnického podílu na pozemku, což v případě podílu na šestém pozemku neproběhlo (i ten měl být dle stěžovatele v SJM rodičů, nikoliv matky). Těchto vad si měl katastrální úřad povšimnout. Nezákonnost zápisů do katastru mu znemožňuje s bytem nakládat jako skutečnému vlastníkovi. Krajský soud v Brně nenapadeným rozsudkem ze dne 23. 5. 2018 žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že postup katastrálního úřadu nemohl stěžovatele zkrátit na jeho právech. Zápisy v katastru bylo zapsáno vlastnické právo stěžovatele k bytu a spoluvlastnickému podílu ke všem pozemkům, přičemž právě o takový zápis stěžovatel usiluje. Katastrální úřad provedl zápis na základě usnesení soudu schvalující dědické dohody, jejichž věcnou správnost, tedy ani soulad se zákonem o vlastnictví bytů, není oprávněn přezkoumávat. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem nalézacího soudu, že zápisy do katastru nebyl stěžovatel zkrácen na svých právech a jeho kasační stížnost zamítl.
4. Byť stěžovatel formálně napadá pouze rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, z ústavní stížnosti je patrný nesouhlas s celým průběhem řízení. Stěžovatel uvádí, že soudy založily svá rozhodnutí na nepravdivých a vymyšlených argumentech, nevypořádaly se s jeho námitkami a nezabývaly se otázkou, zda záznamy v katastru byly provedeny v souladu se zákony. Jeho právo bylo porušeno tím, že záznamy v katastru neodpovídají skutečnosti. Odmítá, že by usiloval o zapsání vlastnického práva, naopak činil kroky, aby tomu zabránil. Jestliže je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník, musí čelit následkům vlastnictví, včetně plateb vymáhaných po něm společenstvím vlastníků jednotek.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh přípustný.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve které Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí obecných soudů z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V projednávaném případě takový zásah shledán nebyl. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí a ostatních dokumentů se Ústavní soud domnívá, že Nejvyšší správní soud neporušil základní práva stěžovatele.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti a vlastně i celém předchozím řízení předkládá řadu různých a často protichůdných tvrzení. V původní žalobě například odůvodňoval její podání tím, že se obává zpochybnění jeho vlastnického práva sestrami. Nyní naopak uvádí, že vlastně vůbec vlastníkem být nechce. Zároveň je ze všech podkladů zřejmé, že v minulosti vedl a stále vede množství civilních soudních sporů, které se nějakým způsobem dotýkají určení vlastnického práva k dané bytové jednotce. Z rozhodnutí v těchto sporech na mnoha místech svých podání včetně ústavní stížnosti cituje a dokládá tím nesprávnost postupu katastrálního úřadu a správních soudů v přezkoumávaném řízení. Nelze ovšem přehlédnout, že předmětné citace jsou útržkovité a často zavádějící, stěžovatel nedodal plné znění relevantních civilněprávních rozhodnutí, nehledě na to, že správní soudy jejich výsledek interpretovaly většinou odlišně.
10. Přes komplexnost pozadí věci nicméně Ústavní soud nehodlá a ani nemůže vykročit ze svého úkolu, totiž přezkumu napadaného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Ten je přitom založen na jednoduchém půdorysu. Správní soudy byly oprávněné přezkoumat pouze zákonnost postupu katastrálního úřadu. Katastrální úřad zapsal vlastnické právo stěžovatele ke všem nemovitostem na základě dvou usnesení soudu schvalujícího dvě dohody dědiců po rodičích. I kdyby snad dané dohody měly nějaké vady (jak se dle všeho domnívá stěžovatel), dle §8 odst. 1 zákona o zápisech není v pravomoci katastrálního úřadu přezkoumávat věcnou správnost daných listin. Katastrální úřad krátce řečeno nemohl postupovat jinak. Zápis je navíc pouze deklaratorní, pro posouzení otázky, zda se stal stěžovatel skutečným vlastníkem, není rozhodující. Práva stěžovatele tak nemohla být zápisy do katastru nijak poškozena, přičemž vymezení podmínek důvodnosti zásahové žaloby včetně nezbytnosti přímého zkrácení práv žalobce zásahem správního orgánu je založeno na ustálené judikatuře správních soudů. Nejvyšší správní soud se od této judikatury neodchýlil a zamítnutím zásahové žaloby stěžovatele dle Ústavního soudu neporušil jeho základní práva. Jestliže stěžovatel tvrdí, že nebyl, není či nechce být vlastníkem bytu, může tuto skutečnost jistě prokázat v příslušných řízeních (která ostatně vede, byť jejich účel nesměřuje k popření vlastnictví, ale např. zrušení "podvodem vylákané" dědické dohody - srov. s. 11 kasační stížnosti); v případě jeho úspěchu bude příslušným způsobem změněn též zápis v katastru.
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci nemá proti závěrům Nejvyššího správního soudu ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Vladimír Sládeček
předseda senátu