ECLI:CZ:US:2020:1.US.4344.18.1
sp. zn. I. ÚS 4344/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Antonína Žiláka, zastoupeného Mgr. Lenkou Lobovskou, advokátkou, sídlem Kopeckého sady 152/15, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2018 č. j. 22 Cdo 3590/2018-171, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. února 2018 č. j. 11 Co 24/2017-137 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 10. listopadu 2016 č. j. 21 C 91/2012-100, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, a města Vejprty, sídlem Tylova 870/6, Vejprty, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 31. 12. 2018 a doplněna podáním ze dne 4. 4. 2019, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 1, 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 2. 2018 č. j. 11 Co 24/2017-137 (dále jen "krajský soud") byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") ze dne 10. 11. 2016 č. j. 21 C 91/2012-100, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že vlastníkem druhé ideální poloviny v žalobě blíže specifikovaných pozemků a budovy nacházejících se v katastrálním území Vejprty byla v době své smrti, tedy dne 17. 2. 1993, jeho matka, případně samotný stěžovatel. Nebylo sporné, že vlastníkem první ideální poloviny předmětných nemovitostí je právě stěžovatel. Pokud však jde o druhou polovinu, obecné soudy na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že vlastnické právo k ní svědčilo bývalému manželovi matky stěžovatele, a to až do jeho smrti dne 5. 4. 1983, a posléze přešlo na jeho případné dědice, jimiž ale nebyli ani stěžovatel, ani jeho matka. Není podstatné, že v katastru nemovitostí je jako vlastník druhé ideální poloviny předmětných nemovitostí evidován vedlejší účastník. Tento stav vznikl s ohledem na zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Původně bylo vlastnické právo podle výpisu z příslušné pozemkové knihy evidováno pro Československý stát - Městský národní výbor Vejprty. Matka stěžovatele a její tehdejší manžel, kteří nabyli pozemky uvedené v žalobě na základě kupní smlouvy uzavřené dne 26. 8. 1960 s Městským národním výborem Vejprty, ovšem nikdy nerealizovali zápis svého vlastnického práva do pozemkové knihy.
3. Obecné soudy nepřisvědčily tvrzení stěžovatele, že jeho matka nebo po její smrti on sám nabyli vlastnické právo k druhé ideální polovině předmětných nemovitostí vydržením. Podle jejich názoru matka stěžovatele nemohla být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí patří předmětné nemovitosti jako celek pouze na základě skutečnosti, že se její bývalý manžel, s nímž tyto nemovitosti nabyla, odstěhoval, již nikdy ji v předmětných nemovitostech nenavštívil, nezajímal se o ně a ona je po zbytek života nerušeně užívala. Jednání bývalého manžela stěžovatelky spočívající v jeho odchodu z Vejprt a odstěhování se z předmětných nemovitostí nutno podle krajského soudu chápat v kontextu tehdejší porozvodové situace a nelze v něm spatřovat projev vůle směřující k zániku jeho vlastnického práva k podílu na předmětných nemovitostech. Důkazní návrh listinou vyhotovenou po rozvodu jejich manželství v roce 1967, která měla podle stěžovatele prokazovat, že bývalý manžel matky stěžovatele projevil vůli přenechat jí veškerý majetek, byl učiněn až v odvolacím řízení, pročež byl krajským soudem odmítnut jako nepřípustný z důvodu, že mohl být uplatněn již v řízení před okresním soudem. Jako nadbytečné pak krajský soud i okresní soud vyhodnotily provedení stěžovatelem navrženého výslechu jeho sestry.
4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 10. 2018 č. j. 22 Cdo 3590/2018-171 z důvodu absence jedné z obligatorních náležitostí dovolání. V rozporu s §241a odst. 2 občanského soudního řádu v něm totiž stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pouhá citace §237 občanského soudního řádu nebyla v tomto směru postačující. Již z tohoto důvodu tak dovolání nemohlo být shledáno přípustným. Jen nad rámec ale dovolací soud uvedl, že podle §507a odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 131/1982 Sb., (dále jen "občanský zákoník 1964") domněnka vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů nemohla v případě matky stěžovatele a jejího bývalého manžela založit podílové spoluvlastnictví podle §149 odst. 4 tohoto zákona dříve než v roce 1986. Do té doby neexistoval žádný spoluvlastnický podíl, ve vztahu ke kterému by bylo možno uvažovat o vydržení, neboť věc byla stále v zaniklém, ale nevypořádaném bezpodílovém spoluvlastnictví. Pokud tedy matka stěžovatele zemřela v roce 1993, je bez jakýchkoli pochybností zjevné, že ke dni jejího úmrtí neuplynula desetiletá vydržecí doba. I kdyby tedy námitka vzniku vlastnického práva vydržením byla dovoláním uplatněna řádně, nemohla by být úspěšná. Dovolací soud se vyjádřil i k některým námitkám ve vztahu k dokazování, včetně námitky nepřipuštění důkazu listinou z důvodu koncentrace řízení, které v podstatě směřovaly k zpochybnění zjištěného skutkového stavu. Tyto námitky označil za nedůvodné a poukázal na některé rozpory v argumentaci stěžovatele.
III.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel považuje za nesprávný a zjevně nepřiměřený závěr, že dlouhodobá držba druhé ideální poloviny předmětných nemovitostí nebyla oprávněná. Podle jeho názoru je postačující, že držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří. Dlouhodobá držba, zejména pokud trvala jako v dané věci přibližně 30 let, nasvědčuje dobré víře matky stěžovatele. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje i na institut mimořádného vydržení, který byl v minulosti upraven v §1477 zákona č. 946/1811 Sb.z.s., obecný zákoník občanský, a je součástí právního řádu i nyní, kdy je upraven v §1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Několik desítek let trvající držbu nemovitosti řeší rozhodovací praxe soudů podstatně benevolentněji, než případy držby přesahující vydržecí dobu pouze o několik let. Stěžovatel připomíná, že po rozvodu manželství v roce 1967 vykonávala obvyklou péči o majetek pouze jeho matka, která vynakládala prostředky na financování oprav a údržbu a hradila domovní daň. Její bývalý manžel naopak tyto nemovitosti po rozvodu neužíval, neudržoval, ani nečinil žádné úkony ve vztahu k projevu obvyklé péče o svůj majetek. Nadto stěžovatel dodává, že pro smlouvu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví mezi manžely nebyla vyžadována písemná forma. Na základě listiny, jež byla napsaná bývalým manželem matky stěžovatele a navržena, avšak neprovedena k důkazu, a jeho odpovídajícího konkludentního jednání, měly obecné soudy dovodit jednoznačný závěr o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví.
6. Určení vlastnického práva podle žalobního návrhu má pro stěžovatele ten význam, že se již po dobu mnoha let snaží o docílení souladu mezi stavem skutečným a spravedlivým a mezi stavem uvedeným v katastru nemovitostí, který - s ohledem na to, že v katastru nemovitostí je jako vlastník uveden vedlejší účastník, jenž však podle názoru obecných soudů vlastníkem není - mu neumožňuje druhou ideální polovinu předmětných nemovitostí ani jen koupit. Je povinností obecných soudů udělat vše pro spravedlivé řešení věci. V dané věci obecné soudy pochybily, neboť při zjišťování a posuzování otázky dobré víry matky stěžovatele nepřistoupily k provedení navrženého důkazu výslechem svědkyně a při zjišťování skutkového stavu nevycházely i z její výpovědi.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je v části, ve které směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
8. Závěr o přípustnosti ústavní stížnosti již ale nelze vztáhnout k té její části, kterou se stěžovatel domáhá zrušení rozsudků krajského soudu a okresního soudu. K odmítnutí dovolání totiž došlo z důvodu, že stěžovatel v něm nevymezil, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu, tedy z důvodu nesplnění zákonem stanovených náležitostí návrhu [v podrobnostech viz stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. K věcnému přezkumu těchto rozhodnutí by proto mohlo dojít pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud v tomto řízení zrušil napadené usnesení dovolacího soudu. Teprve v takovém případě by se otevřel prostor pro jejich posouzení jednak v dovolacím řízení, jednak v případném následném řízení o ústavní stížnosti.
V.
Vlastní posouzení
9. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 21 C 91/2012, který si zapůjčil pro účely tohoto řízení, zhodnotil, že ústavní stížnost je v části, ve které byla shledána přípustnou, zjevně neopodstatněná.
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
11. Jakkoli podstata argumentace stěžovatele směřuje k věcnému posouzení jeho žaloby ze strany obecných soudů, pro rozhodnutí o ústavní stížnosti bylo určující, zda Nejvyšší soud správně posoudil náležitosti dovolání. Jestliže by totiž dovolání odmítl, aniž by k tomu byl dán některý z důvodů podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu, takovéto rozhodnutí by mělo za následek odepření přístupu k dovolacímu soudu a tím i porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Je namístě dodat, že řádné vyčerpání dovolání je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu podmínkou toho, aby Ústavní soud mohl přezkoumat napadené rozsudky krajského soudu a okresního soudu.
12. Za této situace se Ústavní soud předně zabýval otázkou, zda dovolání stěžovatele obsahovalo náležitosti podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu, mezi něž patří i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Je zjevné, že dovolání mohlo být přípustné jen podle §237 občanského soudního řádu, podle něhož, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Součástí dovolání tak mělo být vymezení, který z uvedených předpokladů přípustnosti dovolání měl být dán v případě dovoláním napadeného rozsudku krajského soudu. Jak již ale správně uvedl Nejvyšší soud, takovéto vymezení v dovolání stěžovatele obsaženo není. Tento závěr přitom v žádném ze svých podání nezpochybňuje ani samotný stěžovatel. Lze tedy uzavřít, že dovolání bylo odmítnuto v souladu s §243c odst. 1 občanského soudního řádu a napadeným usnesením nebylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či jiné jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
13. Protože se však Nejvyšší soud, byť toliko nad rámec posouzení procesních předpokladů dovolacího řízení, vyjádřil i k věci samé, Ústavní soud stručně podotýká, že posouzení otázky vlastnického práva matky stěžovatele k druhé ideální polovině napadených nemovitostí, které provedly obecné soudy a nepřímo je stvrdil také Nejvyšší soud, nevyvolává pochybnosti ohledně toho, že napadená rozhodnutí jsou založena na skutkových zjištěních či právních závěrech, které vyhovují požadavkům spravedlivého procesu. To platí nejen ve vztahu ke způsobu, jakými se obecné soudy vypořádaly s důkazními návrhy stěžovatele [zejména §205a písm. f) a §213 odst. 4 občanského soudního řádu], ale také ve vztahu k právnímu hodnocení toho, zda vlastnické právo matky stěžovatele, případně stěžovatele samotného, nevzniklo buď přímo přenecháním předmětných nemovitostí matce stěžovatele ze strany jejího bývalého manžela, nebo následným vydržením (zejména §149 odst. 4 a §507a odst. 1 a 2 občanského zákoníku 1964). Obecné soudy ve svém hodnocení použily zákonnou úpravu, jež je relevantní pro posouzení právních následků v minulosti nastalých jednání. V tomto ohledu lze plně odkázat na příslušné části napadených rozhodnutí. Ústavní soud rozumí snaze stěžovatele dosáhnout vyjasnění vlastnických vztahů k předmětným nemovitostem, obecné soudy ale nemohly rozhodovat nad rámec jím vymezeného žalobního návrhu.
14. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele, a to zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu