ECLI:CZ:US:2020:1.US.436.20.1
sp. zn. I. ÚS 436/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Eduarda Prandstettera, zastoupeného Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem se sídlem Vinohradská 126, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2019 č. j. 9 As 185/2018-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2018 č. j. 9 A 180/2015-47. Tvrdí, že uvedeným soudním rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 17 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu Českého telekomunikačního úřadu, který stěžovateli odmítl poskytnout jím požadované informace, a správních soudů, které zamítly jeho žalobu a následně i kasační stížnost a uvedený postup správního orgánu tak aprobovaly. Podle názoru stěžovatele Nejvyšší správní soud na daný případ nesprávně aplikoval relevantní unijní právo (čl. 12 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/6/ES), měl však postupovat podle české právní úpravy (konkrétně podle §33 odst. 5 zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách).
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v žádosti ze dne 1. 3. 2015 požadoval po Českém telekomunikačním úřadu poskytnutí informací o výši nákladů České pošty, s.p., spojených s poskytováním určitých poštovních služeb spadajících do tzv. základních služeb. Český telekomunikační úřad rozhodnutím ze dne 18. 5. 2015 č. j. ČTÚ-10 491/2014-611/II. vyř. žádost stěžovatele podle §2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen "informační zákon"), zamítl, neboť předpokládala vytváření nových informací, které Český telekomunikační úřad neměl objektivně k dispozici a současně nebyl povinen těmito informacemi disponovat. Rozhodnutím předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 22. 6. 2015 č. j. ČTÚ-33419/2015-603 byl zamítnut rozklad stěžovatele. Městský soud v Praze výše citovaným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele a následně Nejvyšší správní soud zamítl jeho kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší role interpreta podústavního práva.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry Nejvyššího správního soudu při výkladu podústavního práva a používá stejné argumenty, které již byly dostatečně vypořádány správními soudy. Skutečnost, že se Nejvyšší správní soud opřel o právní názor založený na interpretaci relevantního práva Evropské unie, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k podání ústavní stížnosti (např. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94). Ústavní soud již v minulosti judikoval, že povinností soudní moci je interpretovat a aplikovat vnitrostátní právo eurokonformním způsobem, tedy při více výkladových variantách volit tu, jež bude v souladu s právem Evropské unie (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1996/13).
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku námitkami stěžovatele řádně zabýval a odůvodnil své závěry. Poté, co podrobně vyložil, proč nelze rozsudek městského soudu považovat za nepřezkoumatelný, se dále zabýval otázkou údajného nesprávného právního posouzení, spočívajícího v názoru stěžovatele, že nebylo možno odmítnout jeho žádost o informace poukazem na §2 odst. 4 informačního zákona. Kasační soud stěžovateli nepřisvědčil, plně se ztotožnil se závěry správních orgánů a městského soudu a uzavřel, že pro vyhovění žádosti stěžovatele by bylo nezbytné "vytvoření nové informace" ve smyslu §2 odst. 4 informačního zákona. Český telekomunikační úřad proto nepochybil, pokud žádosti nevyhověl s odkazem na zmiňovanou výluku. Uvedeným závěrům Nejvyššího správního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Současně byl odmítnut návrh na náhradu nákladů řízení; je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka pro přiznání náhrady nákladů řízení podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu