ECLI:CZ:US:2020:1.US.459.20.1
sp. zn. I. ÚS 459/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Petra Staška, zastoupeného Mgr. Jakubem Trčkou, advokátem se sídlem Spálená 21, Praha, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 5. 2018 č. j. 25 C 336/2016-140, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018 č. j. 62 Co 329/2018-212 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019 č. j. 25 Cdo 1661/2019-243, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že žalovaná advokátka zastupovala stěžovatele v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 255/2010, v němž byl dne 27. dubna 2012 vydán směnečný platební rozkaz, kterým bylo stěžovateli uloženo zaplatit částku 426 667 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Právní zástupkyně stěžovatele řádným způsobem nepodala námitky a směnečný platební rozkaz nabyl právní moci. V případě řádně podaných námitek by směnečný platební rozkaz byl ve směnečném řízení zrušen, neboť námitka promlčení vznesená další žalovanou byla shledána opodstatněnou. K vymožení pohledávky bylo nařízeno exekuční řízení prodejem nemovitostí, kdy spoluvlastnický podíl stěžovatele oceněný podle znaleckého posudku na částku 870 160 Kč, byl v dražbě prodán za 213 000 Kč. Stěžovateli byla žalovanou a pojišťovnou (z titulu zákonného pojištění odpovědnosti žalované za způsobenou škodu) vyplacena částka 180 269 Kč. Stěžovatel se žalobou domáhal náhrady škody ve výši 689 891 Kč.
Soudy sice dospěly k závěru, že žalovaná při výkonu advokacie porušila povinnosti advokáta ve smyslu §16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen zákon o advokacii), což mělo za následek neúspěch žalobce ve směnečném řízení, a proto odpovídá žalobci za vzniklou škodu podle §24 zákona o advokacii, avšak neshledaly existenci příčinné souvislost mezi jednáním žalované a stěžovatelem vyčíslenou škodou, představující rozdíl mezi odhadní a realizovanou cenou prodaných nemovitostí. Podle soudů nezaplacení částky určené směnečným platebním rozkazem, zahájení exekučního řízení a následné vedení exekuce, jsou okolnostmi narušujícími vztah příčiny a následku, pokud jde o odpovědnost advokátky (sp. zn. 25 Cdo 1474/2011).
Žalovaná nebyla účastníkem exekučního řízení, průběh dražby nemohla nijak ovlivnit a nelze ji činit odpovědnou za to, za jakou cenu byl vydražen spoluvlastnický podíl stěžovatele. Nemovitosti byly prodávány ve veřejné dražbě, cenu spoluvlastnického podílu stěžovatele je proto třeba určit částkou, za kterou byly výsledně prodány, a nikoliv částkou, která byla určena znaleckým posudkem. Částka 870 160 Kč, na kterou byl znalcem oceněn v rámci nucené dražby podíl stěžovatele na jím vlastněných nemovitostech, nepředstavuje proto škodu, která žalobci vznikla. Žalobce mohl i v rámci exekuce dražbě zabránit tím, že by exekuovanou částku zaplatil dobrovolně, případně svůj dluh splnil jiným způsobem, což však neučinil.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítnul jako nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s jeho judikaturou vztahující se k otázce příčinné souvislosti mezi pochybením advokáta a škodou (rozsudky sp. zn. 21 Cdo 300/2001, 25 Cdo 3334/2006, 25 Cdo 1474/2011, 25 Cdo 1474/2011).
Stěžovatel nesouhlasí se závěry soudů o absenci vztahu příčinné souvislosti mezi pochybením žalované při výkonu advokacie, jehož důsledkem byl stěžovatel zavázán zaplatit třetí osobě částku 426 677 Kč s příslušenstvím, a škodou, jež mu vznikla následným prodejem jeho nemovitostí, oceněných na 870 160 Kč, ve veřejné dražbě v rámci exekuce za cenu 213 000 Kč. Zdůrazňuje, že on sám žádnou povinnost neporušil, nebýt pochybení advokátky žádná povinnost hradit dluh by mu nevznikla a nebyla by proti němu nikdy nařízena žádná exekuce. Stěžovatel se přitom snažil zajistit finanční prostředky na úhradu vykonatelného dluhu. Vnímá velmi úkorně a nespravedlivě, že za této situace je soudy stavěn do pozice, že se rozhodl dobrovolně nerespektovat exekuční titul.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu představuje polemika s názory soudů ohledně příčinné souvislosti mezi pochybením advokátky a stěžovatelem požadovanou náhradou škody, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci dospěly ke shora nastíněným závěrům, podloženým judikaturou Nejvyššího soudu, o přerušení příčinné souvislosti mezi pochybením žalované a vznikem škody, mající původ v okolnostech dražby (srov. rozsudek sp. zn. 21 Cdo 300/2001, 25 Cdo 3334/2006, 25 Cdo 1474/2011). V této souvislosti Ústavní soud připomíná, jak již mnohokrát konstatoval, že je věcí Nejvyššího soudu, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. běžných zákonů, Ústavnímu soudu výkon takové činnosti nepřísluší.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Nelze totiž dovodit vztah příčinné souvislosti mezi vznikem škody a pochybením žalované, která průběh dražby, včetně prodeje nemovitostí za nižší cenu, než stěžovatel předpokládal, nemohla nijak ovlivnit, a proto není možné činit ji odpovědnou za to, za jakou cenu byl spoluvlastnický podíl stěžovatele na nemovitostech v dražbě prodán.
Ústavní soud chápe, že stěžovatel vnímá výsledek řízení o náhradu škody jako nespravedlivý, neboť k exekučnímu řízení došlo v návaznosti na pochybení žalované, které vedlo k vydání nepříznivého vykonatelného rozhodnutí. Při posuzování odpovědnosti žalované za náhradu způsobené škody však nelze akceptovat nedodržení podmínky příčinné souvislosti mezi pochybením žalované a požadovanou náhradou škody, neboť její výše se odvíjela od dalších, relativně samostatných skutečností, které nastaly nezávisle na prvotní škodné události.
Jakkoliv se pak rozhodnutí z hlediska zákonnosti může zdát i sporné, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces. Stěžovatel měl a nepochybně i využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu