ECLI:CZ:US:2020:1.US.468.20.1
sp. zn. I. ÚS 468/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. K., zastoupené Mgr. Petrou Andršovou, LL.M., advokátkou sídlem Gočárova třída 806/32, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 27. 11. 2019, č.j. 54 Co 106/2019-525, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 12. 2. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozsudku krajského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 10. 12. 2018, č. j. 7 Nc 8429/2016-429, bylo rozhodnuto o úpravě poměrů, o udělení souhlasu za otce ke změně místa bydliště nezletilého, o udělení souhlasu za otce ke změně školského zařízení nezletilého, o úpravě styku tak, že se nezletilý M. S. svěřuje do péče otce (výrok I.), matka je povinna s účinností od 16. 1. 2017 hradit na výživu nezletilého částku 1.000 Kč a doplatit na výživném částku 11.018 Kč (výrok II.). Výrokem III. byla otci uložena povinnost uhradit nedoplatek na výživném pro nezletilého ve výši 6.125 Kč. Návrh matky na udělení souhlasu za otce ke změně bydliště a školy nezletilého byl zamítnut (výrok IV.) M. C. (babičce nezletilého) byl stanoven rozsah styku s nezletilým (výrok V.) a stejně tak byl stanoven styk i matce nezletilého s tím, že tato si jej převezme ve školském zařízení a po skončení styku jej odevzdá otci v místě svého bydliště (výrok VI.). Výroky VII. až X. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
K odvolání účastníků řízení Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, částečně změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně, a to v částech týkajících se nedoplatku na výživném, rozsahu styku M. C. s nezletilým a zejména pak v části o způsobu předání nezletilého při realizaci styku s matkou. Krajský soud stanovil, že po realizaci styku matka odevzdá nezletilého otci v místě jeho bydliště. Tuto změnu rozsudku považuje stěžovatelka za natolik excesivní, že jí podle jejího názoru došlo k zásahu do jejich základních práv a svobod. Odvolací soud podle stěžovatelky postupoval ve svém rozhodování necitlivě a nepochopitelně, když uložil výhradně jí, nést náklady spojené s realizací styku s nezletilým. Odvolací soud rozhodl výhradně v neprospěch stěžovatelky a ustanovení §891 o. z. vyložil ústavně nekonformním způsobem. Za spravedlivé považuje stěžovatelka rozhodnutí nalézacího soudu, který břemeno cestování za účelem styku rozložil rovnoměrně mezi oba rodiče. Matka považuje za "dostatečné potrestání" již to, že v důsledku přestěhování byl nezletilý svěřen do péče otce.
Stěžovatelka má krom nezletilého další tři děti - jedno zletilé a dvě nezletilé. S nezletilými dětmi je stěžovatelka v současné době na rodičovské dovolené a výlučné dovážení nezletilého M. z J. do H. zasahuje do jejích základních práv a povinností, které má vůči svým dalším dětem. Oproti tomu otec jiné vyživovací povinnosti ani nezletilé děti nemá. Bydliště mezi rodiči jsou vzdálena bezmála 117 km, když cesta trvá vozidlem necelé dvě hodiny. Aby matka byla schopna naplnit soudní rozhodnutí tak, jak jej změnil krajský soud, musí v lichý pátek do J. vyrazit již v dopoledních hodinách a v neděli vyrazit kolem 15:00 hod tak, aby nezletilého otci mohla předat v 17hod. v J. Matka za účelem realizace styku absolvuje během jednoho měsíce cca 8 cest, tj. 936 km, čímž vynaloží cca 1872 Kč na palivo. Tato částka představuje téměř dvojnásobné výživné, které má hradit k rukám otce. Soud druhého stupně se touto skutečností nijak nezabýval. Pokud soud chtěl rozhodnout, jak učinil, měl podle matky rozšířit dobu styku o čas, který bude stráven na cestě. Stěžovatelka v souvislosti s napadeným rozsudkem poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2996/17 nebo jeho usnesení sp. zn. IV. ÚS 197/14. Z uvedené judikatury vyplývá, že obecné soudy by se měly snažit nalézt takové řešení, které přispěje k rovnoměrnému rozložení zátěže spojené s rozdělením rodiny.
Stěžovatelka je toho názoru, že ústavní stížností napadeným rozsudkem došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 10, čl. 32 čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
III.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je oproti tomu založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
V projednávané věci považuje jak stěžovatelka, tak i Ústavní soud za zásadní námitku týkající se rozložení povinností rodičů při realizaci styku. Zatímco soud prvního stupně uzavřel, že náklady, ať již finanční či časové, by měli oba rodiče nést stejným dílem, krajský soud tento závěr přehodnotil a náklady na styk zatížil výlučně matku. Není pochyb o tom, že se jedná o úpravu nevyváženou a je tudíž třeba se zabývat tím, jak odvolací soud svůj závěr odůvodnil. Z napadeného rozsudku se podává, že to byla právě stěžovatelka, kdo zatížil realizaci styku s nezletilým břemenem vzdálenosti, pročež je to ona, kdo by měl nést zátěž s tím spojenou. Tuto okolnost pak zohlednil krajský soud i při stanovování výživného, kdy přihlédl k nákladům spojených s cestováním. Dle náhledu Ústavního soudu je tak zjevné, že krajský soud námitky stěžovatelky zvažoval, nicméně s ohledem na právě řečené dospěl k odlišnému názoru, než nalézací soud. Odvolacímu soudu tak nelze vytýkat, že by stěžovatelkou nastolené otázky nevzal ve svém rozhodování v potaz. Je sice pravdou, že za ústavně konformní by bylo lze považovat i úpravu zvolenou soudem prvního stupně, ovšem jsou to především soudy obecné, kdo provádí aplikaci podústavního práva.
Shora uvedené však neznamená, že pokud by se stěžovatelce podařilo v řízení před obecnými soudy v budoucnu prokázat vznik neúnosné zátěže, způsobené nerovnoměrným rozložením cestovního břemene, že by nemohlo dojít k přehodnocení stávajícího rozhodnutí krajského soudu.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu