ECLI:CZ:US:2020:1.US.471.18.1
sp. zn. I. ÚS 471/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze - Břevnově, sídlem Markétská 1, Praha 6 - Břevnov, zastoupeného JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou, sídlem Markétská 1, Praha 6 - Břevnov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2017 č. j. Ncp 989/2017-38, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Lesů České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") podal žalobu proti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj ze dne 29. 9. 2016
sp. zn. SP 19967/2015-537100/01, č. j. SPU 497568/2016/Jo. Krajský soud předložil věc Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") k rozhodnutí podle §104a odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
"o. s. ř."), s námitkou vedlejšího účastníka, že není věcně příslušný k projednání
a rozhodnutí věci. Vedlejší účastník zdůraznil, že stěžovatel se u Okresního soudu v Kladně domáhá nahrazení projevu vůle k uzavření dohody o vydání nezemědělských nemovitých věcí, mimo jiné pozemků specifikovaných v žalobě, kdy již dříve bylo usnesením vrchního soudu ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. Ncp 181/2017 rozhodnuto o věcné příslušnosti okresních soudů. Stěžovatel s námitkou nesouhlasil a poukázal na skutečnost, že žalobu podal podle §244 a násl. o. s. ř.
3. Výrokem I. usnesení vrchního soudu ze dne 21. 11. 2017 č. j. Ncp 989/2017-38 bylo rozhodnuto tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy, a výrokem II. tak, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Kladně. Vrchní soud v odůvodnění poukázal na §249 odst. 2, podle nějž jsou k řízení podle části páté o. s. ř. krajské soudy věcně příslušné jako soudy prvního stupně pouze ve věcech vkladu práva k nemovitým věcem.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci průběhu řízení před správním orgánem a popisu důvodů podání žaloby uvádí, že napadeným usnesením byla založena věcná příslušnost v rozporu s §244 a násl. o. s. ř. a zejména §9 odst. 10 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, z nějž má vyplývat, že rozhodl-li pozemkový úřad podle tohoto zákona, může být tato věc projednána v řízení podle části páté občanského soudního řádu, přičemž je v řízení v prvním stupni příslušný krajský soud. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje, že rozhodnutím Státního pozemkového úřadu bylo rozhodnuto podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi
a náboženskými společnostmi o nevydání nemovitých věcí.
III.
Vyjádření účastníka
5. Ústavní soud v rámci přípravy doručil ústavní stížnost účastníkovi (vrchnímu soudu) a vedlejšímu účastníkovi řízení. Vrchní soud v rámci svého vyjádření zcela odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, kdy pouze zopakoval, že v nyní posuzované věci bylo předmětem vydání nezemědělských nemovitých věcí. Toto vyjádření Ústavní soud nezasílal stěžovateli k replice, neboť s ohledem na jeho odkaz na odůvodnění nemohla přinést nic nového.
6. Vedlejší účastník se vzdal svého postavení v řízení.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní soud již dříve uzavřel, že ústavní stížnost je přípustná i proti procesnímu rozhodnutí o věcné příslušnosti, je-li způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv
a svobod (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010 ve věci sp. zn. I. ÚS 904/08). Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého
a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95
(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.
10. Z §9 a §249 o. s. ř. vyplývají pravidla určování věcné příslušnosti soudů v civilním soudním řízení. Speciální právní úprava zakotvená v §9 odst. 10 zákona
o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi dále zavádí zvláštní pravidlo, že rozhodl-li pozemkový úřad o vydání zemědělské nemovité věci podle tohoto zákona, jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy. Podle §104a odst. 2 o. s. ř. dále platí, že má-li okresní nebo krajský soud za to, že není věcně příslušný, předloží věc se zprávou o tom svému nadřízenému vrchnímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti okresních, krajských nebo vrchních soudů. Z uvedených ustanovení je zřejmé, že určení věcné příslušnosti soudu v civilním soudním řízení je předmětem běžného zákona, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů veřejné moci. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
11. V nyní posuzované věci stěžovatel napadal rozhodnutí Státního pozemkového úřadu o nevydání nemovitých věcí, které bylo vydáno pro nesplnění podmínky zakotvené v §2 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. V nyní posuzované věci totiž Státní pozemkový úřad dospěl k závěru, že předmětné pozemky byly využívány jako sportoviště a rekreační plocha.
12. Systémovým výkladem §9 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi
a náboženskými společnostmi je třeba dospět k závěru, že veškeré v něm zakotvené postupy, včetně rozhodnutí a opětovného projednání věci v civilním soudním řízení se vztahují výlučně na zemědělské nemovité věci, jejichž zákonná definice pro účely užití tohoto zákona je obsažena v jeho §2 písm. b). Argumentem a contario dospěl Státní pozemkový úřad k závěru, že předmětné nemovité věci nespadaly pod tuto zákonnou definici. Na správní rozhodnutí proto nelze aplikovat ani zvláštní pravidlo určení věcné příslušnosti krajských soudů vyplývající z §9 odst. 10 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Za této situace vrchnímu soudu nezbylo než vycházet z obecné právní úpravy vyplývající z §249 odst. 1 o. s. ř. o věcné příslušnosti okresních soudů.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že postupem vrchního soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu