ECLI:CZ:US:2020:1.US.504.20.1
sp. zn. I. ÚS 504/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele L. Š., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, č. j. 32 Cdo 3175/2019-229, rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2019, č. j. 39 Co 351/2017-200, a Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 8. 2017, č. j. 17 C 379/2014-108, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a společnosti A1 - Reality s. r. o., se sídlem v Praze 10, Františka Diviše 988, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal proti vedlejší účastnici zaplacení 74 331 Kč s příslušenstvím. Nadepsaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "nalézací soud") byla žaloba zamítnuta. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu nejprve potvrdil, po zrušení jeho prvního rozsudku ve věci Nejvyšším soudem (viz rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 1256/2018-154 ze dne 6. 9. 2018) doplnil dle pokynů Nejvyššího soudu dokazování a rozsudek nalézacího soudu opět potvrdil (viz napadený rozsudek). Druhé dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.).
2. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu §75 téhož zákona.
3. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.). V něm Ústavní soud přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výkladem §75 zákona o Ústavním soudu zároveň Ústavní soud dovodil, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.
4. Ústavní stížnost je tak přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí. V části směřující proti rozhodnutím odvolacího a nalézacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná.
5. Nejvyšší soud podle stěžovatele postupoval striktně formalisticky a nezabýval se v dovolání předestřenou ústavněprávní argumentací [nález sp. zn. I. ÚS 3324/15 ze dne 14. 6. 2016 (N 113/81 SbNU 771), usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Stěžovatel odvolacímu soudu vytýkal vady dokazování (opakované výslechy svědků) a nesprávné právní posouzení (aplikace občanského zákoníku namísto stavebního zákona), v důsledku čehož bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny [nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375) ad.].
6. Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (blíže viz citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
7. Stěžovatel byl v řízení před Nejvyšším soudem již jednou úspěšný. Tehdy Nejvyšší soud shledal za splněné podmínky meritorního projednání dovolání stěžovatele, kterému vyhověl a vyjádřil se ke způsobu opakovaného výslechu svědka. Odvolací soud následně v souladu se závěry uvedeného rozsudku vyslechl opětovně potřebné svědky a tuto skutečnost zahrnul do hodnocení jejich výpovědí. Nedospěl přitom k žádným novým skutkovým zjištěním a neshledal důvod k přehodnocení svého původního právního posouzení.
8. Druhé ve věci podané dovolání stěžovatele (proti rozsudku odvolacího soudu, napadeného i touto ústavní stížností) podle Nejvyššího soudu potřebné zákonné náležitosti nemělo - výše naznačená argumentace je dovolacím důvodem (vylíčení "nesprávné" právní argumentace), jehož uvedení bez návaznosti na řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.), které v dovolání absentuje, však nestačí. S uvedeným posouzením se Ústavní soud ztotožňuje a nikterak tím neodporuje stěžovatelem citované judikatuře, která byla zpřesněna a podrobně rozvedena v pozdějším stanovisku Pl. ÚS-st. 45/16, na něž mj. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí odkazuje. Z citované judikatury ani ze stanoviska neplyne "povinnost dovolacího soudu ochránit ústavní práva stěžovatele, i když v textu podání absentuje ona formulka o přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.", jinými slovy, že by dovolateli stačilo přednést ústavněprávní argumentaci a měl by tak být zproštěn povinnosti naplnit požadavky §241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř., naopak (viz bod 57). Ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
9. Jak již bylo naznačeno výše, v citovaném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 byl přijat navazující závěr, podle kterého, nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. S odkazem na tento závěr je třeba ve vztahu k napadeným rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu odmítnout ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť stěžovatel nesplnil podmínku řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu