ECLI:CZ:US:2020:1.US.522.20.2
sp. zn. I. ÚS 522/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Mgr. Věry Klímové, zastoupené JUDr. Tomášem Průšou, advokátem, sídlem Puškinovo nám. 681/3, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2019 č. j. 24 Cdo 3264/2019-1303, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2019 č. j. 29 Co 239/2018-1215 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. března 2018 č. j. 26 D 13/2009-1144, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 26 D 13/2009, u uvedeného soudu je vedeno řízení o pozůstalosti po manželovi stěžovatelky, jenž zemřel roku 2008. Na jednání před soudní komisařkou dne 18. 1. 2011 tehdejší právní zástupce stěžovatelky oznámil, že zůstavitel zanechal závěť, kterou pořídil při svém pobytu v Rakousku a která se v Rakousku stále nachází, s tím, že ji předloží do 31. 1. 2011. Na jednání dne 2. 2. 2011 tehdejší právní zástupkyně stěžovatelky sdělila, že závěť nemá vzhledem k místu jejího uložení - u rodinných známých v Rakousku - ještě k dispozici. Na jednání dne 8. 3. 2011 právní zástupkyně stěžovatelky sdělila, že závěť nemá písemnou formu, nýbrž ústní a byla pořízena před čtyřmi svědky. Touto závětí byl údajně veškerý majetek zůstavitele s výjimkou blíže specifikované finanční částky odkázán stěžovatelce.
Soudy prvního i druhého stupně následně podle §175k odst. 2 občanského soudního řádu stěžovatelku usnesením odkázaly, aby své právo uplatnila žalobou. Usnesením Nejvyššího soudu byla uvedená rozhodnutí zrušena s tím, že před postupem podle §175k odst. 2 občanského soudního řádu musí být zjištěno, zda zůstavitel měl relevantní vztah k cizímu státu, na jehož území učinil závěť v odlišné formě, než kterou umožňuje právo státu, jehož byl státním příslušníkem v době pořízení závěti, případně zda měl k pořízení takové závěti na území cizího státu nějaký jiný opodstatněný důvod.
Ústavní stížností napadeným usnesením poté Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl podle §175k odst. 1 občanského soudního řádu pověřenou soudní komisařkou tak, že se stěžovatelkou nebude jednáno jako se závětní dědičkou, ale jako s dědičkou ze zákona. Obvodní soud totiž vztah zůstavitele k Rakousku umožňující mu učinit závěť v ústní formě (kterou rakouské právo připouštělo) neshledal. Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání.
V ústavní stížnosti stěžovatelka předně namítá existenci tzv. opomenutých důkazů. K prokázání vztahu zůstavitele k Rakousku údajně navrhla vyslechnout jako svědky tři přátele zůstavitele - Pierre-Manuela Boelse, MUDr. Filipa Doneva a Wernera Čecha. První dva byli svědky závěti, třetí byl jejímu pořízení údajně také přítomen. Svědka Boelse soud předvolal, ale poté, co se svědek z jednání omluvil, již soud předvolání nezopakoval. Svědek Čech také nebyl vyslechnut. Jde-li o svědka Doneva, jeho výslech byl údajně přerušen z důvodu zdravotní indispozice svědka, aniž by stěžovatelka mohla pokládat otázky. Soud prvního stupně předvolal dle stěžovatelky i několik dalších svědků, avšak následně od jejich výslechu upustil. Soud údajně upustil i od dokončení výslechu svědkyně Roubalové, jejíž výslech byl přerušen v době, kdy jí kladl otázky bývalý právní zástupce stěžovatelky, a to pro údajnou zdravotní indispozici notářské koncipientky.
K neprovedeným důkazům se soud dle stěžovatelky vyjádřil stručně a obecně tak, že je považuje za nadbytečné. Toto paušální odůvodnění je dle stěžovatelky nedostačující. Navíc důkazní návrhy soud ani formálně nezamítl. K nápravě těchto pochybení údajně nedošlo ani v řízení odvolacím a dovolacím.
Stěžovatelka se dále domnívá, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nedostatečně odůvodněné, jelikož v něm není uvedeno, na základě jakých důkazů soud ke svým závěrům dospěl. V provedených důkazech přitom existovaly rozpory, které soud nikterak nevyřešil. Stejně tak soud nevypořádal námitku stěžovatelky ohledně pravosti podpisu zůstavitele v docházkové knize fakulty, na níž jako děkan působil.
Konečně, stěžovatelka brojí proti postupu Nejvyššího soudu, který její dovolání odmítl, aniž by se řádně zabýval vznesenými otázkami.
Ústavní stížnost byla zaslána účastníkům a vedlejším účastníkům k vyjádření. Obvodní soud pro Prahu 6 předložil vyjádření soudní komisařky JUDr. Ivany Kruškové, která se zaměřila zejména na otázku řádné protokolace jednání. Městský soud v Praze odkázal na obsah napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud mimo jiné konstatoval, že se ve svém rozhodnutí vypořádal i se stěžovatelčinou námitkou porušení pravidel dokazování.
Stěžovatelka v replice k vyjádřením konstatovala, že argumenty soudní komisařky se míjejí s důvody ústavní stížnosti. Dodala zároveň, že svědek Donev výslech přerušil samovolně kvůli své nevolnosti, aniž by - stejně jako u výslechu svědkyně Roubalové - došlo k dokončení výslechu. Stěžovatelka také opětovně zdůraznila nedostatky v odůvodnění všech napadených rozhodnutí. Závěrem poukázala na "servilní" chování soudní komisařky vůči zástupcům ostatních účastníků a na její pochybení při vedení výslechů a jejich protokolaci.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že ne každá výhrada k řízení před soudní komisařkou může založit porušení základních práv stěžovatelky.
V posuzované věci šlo o to, zda zůstavitel měl relevantní vztah k Rakousku, který by umožňoval pořízení ústní závěti podle tamějšího práva. Z napadených rozhodnutí (a vyžádaného spisu) je přitom zřejmé, že nic nenasvědčuje tomu, že by takový vztah opravdu existoval (stěžovatelkou tvrzené rozpory v důkazech byly toliko dílčího charakteru). Je naopak nepochybné, že zůstavitel žil a pracoval v České republice (dlouho jako děkan Technické fakulty České zemědělské univerzity). Stěžovatelka tvrdila, že zůstavitel trávil výraznou část roku v Rakousku, nepředložila ale prakticky nic, co by to dosvědčovalo.
Je pravda, že stěžovatelka navrhla výslech svědků Doneva a Boelse. Ovšem tito svědci byli navrženi jako svědci závěti (obdobně jako svědek Čech, který byl pořízení závěti údajně přítomen). V průběhu řízení sice stěžovatelka ke sdělení soudní komisařky, že se nezjišťuje existence a obsah závěti, ale vztah k Rakousku, uvedla, že všechny důkazy navrhuje i k objasnění této skutečnosti, nebylo nicméně zřejmé, co konkrétně by tito svědci v této souvislosti měli doložit. Soudní komisařka ostatně upozornila, že výslech svědka Boelse s ohledem na to, co má být v řízení prokázáno, ještě zváží. Stěžovatelka uvedené svědky prezentuje jako dlouholeté přátele zůstavitele, kteří měli prokázat, jak často zůstavitel v Rakousku pobýval apod., ovšem tento postoj k navrženým svědkům průběhu řízení před soudem prvního stupně neodpovídá. To dosvědčuje stěžovatelčino odvolání, v němž k dotyčným uvedla, že jsou to "svědci pořízení ústní závěti zůstavitele" s tím, že "závěť zajisté učiněna byla a na dokazování o tom a o jejím obsahu se měl soud prvního stupně soustředit nejprve" (k zásadní změně v argumentaci došlo až poté, co stěžovatelčino zastoupení převzal jiný advokát).
Navzdory uvedenému soudní komisařka vynaložila úsilí, aby svědci byli vyslechnuti, ovšem ti se neustále z jednání omlouvali a již tak dlouhé řízení dále protahovali. Podle Ústavního soudu bylo zcela v souladu s právy všech účastníků, aby soud znovu zvážil, zda dané svědky ke svému rozhodnutí opravdu potřebuje a zda má smysl řízení protahovat za situace, kdy se skutkový stav v tomto směru jevil jednoznačný. S ohledem na uvedené obstojí i stručné odůvodnění nadbytečnosti navržených důkazů, které navíc bylo podpořeno odůvodněním odvolacího soudu, jenž přiléhavě konstatoval, že nebyl prokázán vztah zůstavitele k Rakousku, pročež bylo nadbytečné vyslýchat svědky závěti.
Svědek Donev navíc vyslechnut byl. Stěžovatelka namítá, že nebyl vyslechnut řádně, neboť kvůli jeho zdravotnímu stavu nebyl výslech dokončen. To je ovšem poněkud zavádějící. Výslech svědka definitivně ukončila sama stěžovatelka, která neustále do výslechu zasahovala, svědkovi diktovala, jak má odpovídat, a opakovaně na něj naléhala, ať odejde, načež skutečně spolu jednání opustili. Dle Ústavního soudu je absurdní, aby stěžovatelka za této situace shledávala (v podstatě ve svém vlastním, chování, za které byla postižena pořádkovou pokutou) porušení svých ústavně zaručených práv.
Jde-li pak o výslech svědkyně Roubalové, ze spisu je patrné, že ačkoli jednání bylo ukončeno pro zdravotní indispozici notářské koncipientky, stěžovatelčin právní zástupce měl prostor pokládat otázky, čehož také využil (položil 32 otázek), tento prostor naopak neměli další účastníci. Lze navíc dodat, že šlo o svědkyni, jejíž výpověď (podobně jako výpověď svědka Doneva) měla pro rozhodnutí minimální význam.
Jde-li o rozhodnutí Nejvyššího soudu, jeho závěry s ohledem na vše výše uvedené, včetně nadbytečnosti výslechu svědků závěti, a na povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku z ústavněprávního hlediska obstojí.
Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu