ECLI:CZ:US:2020:1.US.530.20.1
sp. zn. I. ÚS 530/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti T. R., zastoupeného Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem Poštovská 8c, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 13 Co 259/2015-1064 ze dne 28. 11. 2019, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se návrhem podaným k Okresnímu soudu Brno-venkov domáhal snížení výživného pro svého nezletilého syna T., původně stanoveného dohodou rodičů ve výši 30 000 Kč měsíčně, která byla schválena rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 23 Nc 81/2009-71 ze dne 12. 2. 2010. O návrhu rozhodl Okresní soud Brno-venkov rozsudkem č. j. P 239/2014-447 ze dne 27. 5. 2015 tak, že s účinností od 21. 3. 2013 snížil předmětné výživné na částku 17 000 Kč měsíčně (z ní stěžovateli uložil hradit k rukám matky část ve výši 12 000 Kč měsíčně a zbývající část ve výši 5 000 Kč na spořící účet nezletilého), s účinností od 1. 3. 2014 je pak snížil na celkovou částku ve výši 12 800 Kč měsíčně při obdobném rozložení plateb ve výši 10 800 Kč k rukám matky a ve výši 2 000 Kč na spořící účet nezletilého, a to vše vždy do 25. dne každého kalendářního měsíce předem. K odvolání matky nezletilého Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu změnil tak, že stěžovatelův návrh na snížení výživného zamítl jako nedůvodný a rozhodl o nákladech mezi účastníky řízení, jakož i o nákladech státu.
Proti rozhodnutí krajského soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel namítl, že je nucen na nezletilého T. přispívat více než na své další dvě děti, ačkoli vyživovací povinnost ke všem jeho dětem by měla být stejná či alespoň nikoliv zjevně nerovná. Stěžovatel dále namítl, že třetina výživného je směrována na nucené spoření, a neslouží tak pro výchovu a výživu nezletilého dítěte, resp. nijak neplní smysl alimentační povinnosti. Stěžovatel má za to, že odvolací soud pochybil, pakliže mu uložil povinnost k náhradě nákladů státu za znalecký posudek, který byl navíc opatřen k návrhu matky. Stěžovatel též s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 650/15 ze dne 16. 12. 2015 krajskému soudu vytkl, že i bohatý otec může postupovat ve výchově tak, aby si dítě nezvyklo na vysoké příjmy a bylo lépe připravené do života starat se samo o sebe. Odvolací soud dle jeho názoru navíc rozhodl zcela odlišně od nalézacího soudu, přičemž stěžovatel nemohl na jeho závěry účinně reagovat. Stěžovatel v neposlední řadě poukázal na to, že úvahy krajského soudu o jeho majetkové situaci neodpovídají zjištěnému skutkovému stavu. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud žádný exces či jiný ústavně relevantní deficit v napadeném rozsudku krajského soudu neshledal.
Rozsudek krajského soudu nelze pokládat za překvapivý, jelikož soud rozhodoval na podkladě odvolání matky nezletilého, podaného proti (v zásadě) vyhovujícímu rozhodnutí okresního soudu, a právě se zásadními odvolacími argumenty se následně odvolací soud také ztotožnil (srov. např. bod 34). Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že stěžovatel se s obsahem podaného odvolání seznámil a podal k němu vyjádření. Nadto rozdílný závěr krajského soudu z hlediska důvodnosti návrhu stěžovatele na snížení výživného vyplynul teprve z výsledků dokazování doplněného o znalecký posudek, který byl vypracován a jako důkaz proveden až v odvolacím řízení.
Co se týče námitky stěžovatele stran nerovnoměrného rozložení vyživovacích povinností ke svým dětem, nutno podotknout, že předmětem řízení byla výlučně otázka změny poměrů od doby schválení rodičovské dohody o výživném pro konkrétní nezletilé dítě. Soud v daném řízení nemohl řešit otázku výživného ve vztahu k dalším dětem stěžovatele. Stěžovatel zde nadto poněkud pomíjí, že potřeby dětí významně rostou s věkem, takže rozdíl ve výši výživného se u jednotlivých dětí může lišit, a to nikoli zanedbatelně. Taková diferenciace není bez dalšího protiústavní. Vytýká-li pak stěžovatel krajskému soudu vyhrazení části výživného na (nucené) spoření, nelze přehlédnout, že stejná skladba výživného byla již obsahem shora zmíněné původní dohody rodičů o výživném, na niž stěžovatel sám přistoupil a kterou tehdy Městský soud v Brně jen schválil (viz bod 18 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Potud nelze její zachování včetně poměru obou složek výživného klást krajskému soudu k tíži, neboť ten svým rozhodnutím do této dohody, a tím i vůle samotných rodičů, potažmo jejich práva na výchovu a péči o děti dle čl. 32 odst. 4 Listiny nijak nezasáhl. Ostatně i okresní soud ve výše citovaném rozsudku, jímž návrhu stěžovatele na snížení výživného vyhověl, tuto skladbu výživného i přibližný poměr (2:1) zachoval. Již proto neobstojí odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 650/15 ze dne 16. 12. 2015 (N 217/79 SbNU 489), poněvadž výživné bylo v jím řešené věci stanoveno přímo soudními rozhodnutími, a nikoli dohodou rodičů, jako je tomu ve věci stěžovatele.
Dovolává-li se stěžovatel citovaného nálezu i v rovině usměrňování výchovy dětí, dlužno poznamenat, že důsledky celkové vyživovací povinnosti stanovené tehdejšímu stěžovateli (včetně dluhu na výživném) byly nadmíru excesivní a zjevně nepřiměřené ve vztahu k potřebám jeho potomka, což ovšem není případ nyní řešený.
Ani námitce stěžovatele ohledně jeho povinnosti zaplatit státu náhradu nákladů v podobě prostředků vynaložených na znalečné Ústavní soud nepřisvědčuje. Pro věc není významné, že iniciativa k vypracování znaleckého posudku vzešla od protistrany, a nikoli ze strany samotného soudu. Krajský soud na tuto iniciativu přistoupil nikoli jen ve snaze objektivizovat značně nepřehlednou finanční situaci stěžovatele za rozhodné období, ale současně i prověřit oprávněnost (věrohodnost) odvolacích námitek matky nezletilého. Takový přístup mu nelze vytýkat tím spíše, že se jedná o řízení nesporné. Poněvadž stát není účastníkem řízení, úprava o nákladech řízení mezi účastníky, obsažená v zákoně o zvláštních řízeních soudních, se nepoužije. Tento zákon současně ve vztahu k řízením ve věcech péče soudu o nezletilé postrádá zvláštní úpravu nákladů státu. Krajský soud tedy nepochybil, jestliže aplikoval obecnou úpravu v občanském soudním řádu. V tomto ohledu jeho rozhodnutí nikterak nevybočuje z kautel spravedlivého procesu.
Ve zbytku představuje ústavní stížnost polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu, jejichž vlastního přehodnocení se již nelze v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu domáhat. Krajský soud podrobně a přitom srozumitelně vyložil, proč nesdílí tvrzení stěžovatele o zhoršení jeho majetkové situace. Vývody soudu se zakládají převážně na hodnocení závěrů znaleckého posudku, které ústí v logický úsudek, prostý zapovězené libovůle, o dostatku aktiv na straně stěžovatele k plnění jeho dosavadní vyživovací povinnosti. Nedošlo tak k podstatné změně poměrů, jež by si žádala změnu. V podrobnostech lze na odůvodnění rozsudku krajského soudu, zejména body 22 - 61, zcela odkázat.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2020
Vladimír Sládeček
předseda senátu