ECLI:CZ:US:2020:1.US.531.20.1
sp. zn. I. ÚS 531/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Jaroslava Suchého, zastoupeného JUDr. Bohuslavem Petrem, advokátem se sídlem Luční 901, Hluboká nad Vltavou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020 č. j. 21 Cdo 3361/2019-378, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 4. 2019 č. j. 22 Co 132/2017-322, neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází z právního názoru vysloveného v této věci v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018 č. j. 21 Cdo 582/2018-280 a je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ta se vztahuje k otázce neplatnosti smlouvy, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu. Taková smlouva není neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 a ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."). Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení §49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§40a obč. zák.). Absolutní neplatnost smlouvy podle §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy nastává jen tehdy, je-li jednání odporující dobrým mravům přičitatelné oběma účastníkům smlouvy (např. sp. zn. 30 Cdo 2677/201).
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítá, že je povinností soudu přihlížet k absolutní neplatnosti právního úkonu z moci úřední, a je proto velice přísné odmítnout dovolání bez jakéhokoliv právního hodnocení jednání žalované strany, která podle stěžovatele neplatnost vzniku pohledávky svým jednáním zapříčinila.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu představuje polemika s názorem Nejvyššího soudu ohledně nepřípustnosti jeho dovolání, kdy se domáhá přehodnocení závěrů dovolacího soudu Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že závěr o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání, s výjimkou excesů v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu, zásadně nepodléhá jeho přezkumné pravomoci. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje pouze na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem a své závěry dostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. V tomto směru však Ústavní soud pochybení nezjistil. Nejvyšší soud srozumitelně uvedl, z jakých důvodů nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání. Poukázal na to, že odvolací soud vycházel ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v předchozím rozsudku v této věci; vysvětlil, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a poukázal na to, že stěžovatel předestírá vlastní skutkové závěry, ke kterým však soudy nedospěly. Rovněž zmínil nepřípadnost poukazů stěžovatele na judikaturu Nejvyššího soudu, a to pro odlišný skutkový základ věci.
Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci neshledal důvod, aby z ústavněprávního hlediska zpochybnil řádně odůvodněný závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu