ECLI:CZ:US:2020:1.US.551.20.1
sp. zn. I. ÚS 551/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Zdeňka Stárka, advokáta, sídlem Beethovenova 1149/16, Chomutov, proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 28. 6. 2019, č.j. 29 T 99/2015-2281, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 11. 2019, č.j. 6 To 441/2019-2314, za účasti Okresního soudu v Chomutově a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Usnesením Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 6. 2019, č.j. 29 T 99/2015-2281, byla stěžovateli coby obhájci podle §151 odst. 3 trestního řádu stanovena odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 184 428,20 Kč. Podle §151 odst. 3 trestního řádu a contrario byla stěžovateli zamítnuta odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 53 532,80 Kč. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 11. 2019, č.j. 6 To 441/2019-2314, byla stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu zamítnuta.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení těchto rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena základní práva vyplývající z čl. 26 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nesouhlasí se zamítnutím části odměny a náhrady hotových výdajů. Napadená rozhodnutí považuje za protiústavní projev libovůle státní moci. Namítá, že soudy přezkoumávaly správnost poskytnutých úkonů z hlediska kvality a účelnosti a nikoliv pouze z hlediska správnosti účtování těchto úkonů. Napadená rozhodnutí jsou dle stěžovatele nepřezkoumatelná, jelikož obecné soudy řádně neodůvodnily, proč některé porady s klientem proplatily a některé ne. Stěžovatel podotýká, že většina porad byla konána na žádost obviněného, stejně jako sepisy žádostí o propuštění z vazby. Stěžovatel se cítí nucen k tomu, aby zkoumal, zda porada nebude soudem označena jako zbytečná (a tedy neproplacená), a porady tak odmítal, i když jejich výsledek dopředu nelze znát.
II.
3. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je oproti tomu založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu
s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
III.
5. Podle §151 odst. 2 trestního řádu má obhájce, který byl obviněnému ustanoven, vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu. Podle §151 odst. 3 trestního řádu o výši odměny a náhradě hotových výdajů rozhodne na návrh obhájce orgán činný v trestním řízení, který vedl řízení v době, kdy obhájci povinnost obhajovat skončila, a to bez zbytečného odkladu, nejpozději do dvou měsíců od podání návrhu.
6. Citovaná ustanovení však bez dalšího nezakládají nárok obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů za jakýkoli úkon právní služby poskytnutý obviněnému v souvislosti s jeho trestní věcí. Obecný soud musí vždy zhodnotit, zda úkon právní služby nebyl z hlediska účelu povinného zastoupení při celkovém zohlednění průběhu trestního řízení neúčelný, a z tohoto důvodu nadbytečný. Pokud by tomu tak bylo, pak z takovéhoto úkonu uvedený nárok vůči státu obhájci nevzniká, neboť i když byl tento úkon právní služby učiněn na žádost obviněného či s jeho souhlasem, samotný nesloužil zajištění povinného zastoupení. Závěr o neúčelnosti úkonu právní služby však musí být vždy odůvodněn konkrétními okolnostmi daného trestního řízení (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 204/20 ze dne 11. 2. 2020 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 2085/20 ze dne 29. 9. 2020; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. Po seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy adekvátním způsobem vysvětlily důvody, pro které stěžovateli v souladu s výše uvedenými východisky v určité části odměnu a náhradu hotových výdajů nepřiznaly. Okresní soud stěžovatelem prezentované další porady (resp. část z nich) co do počtu i jejich eventuální nezbytnosti posoudil jako nedůvodné proto, neboť byly činěny v době, kdy v trestním řízení buď nedocházelo k žádným následným aktivitám stěžovatele, nebo byly činěny ve velmi krátké časové návaznosti po sobě. Odkázal také na konkrétní projevy procesní aktivity stěžovatele a zmínil i to, že u ostatních spoluobviněných (a jejich obhájců) k vyúčtování právního úkonu další porady přesahující jednu hodinu nedošlo. U některých dalších úkonů se pak jednalo např. o návrhy co do obsahu i rozsahu zcela totožné, za které stěžovateli již odměna přiznána byla. Rozhodnutí okresního soudu pak obstálo také při přezkumu krajským soudem. Konkrétní argumentaci obecných soudů přitom stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak relevantně nezpochybnil a reagoval na ni toliko výtkami v obecné rovině. V náležitě odůvodněném posouzení obecných soudů však Ústavní soud nepřípustný výklad §151 trestního řádu, ani jiný kvalifikovaný exces, s nímž by bylo možné spojovat porušení základních práv stěžovatele, neshledal.
8. Odkazoval-li stěžovatel v ústavní stížnosti na nález sp. zn. I. ÚS 748/19 ze dne 17. 12. 2019, je třeba poukázat na nikoliv nevýznamnou odlišnost - zatímco v případě stěžovatele podstatná část zamítnuté odměny a náhrady hotových výdajů připadala na tzv. další porady přesahující jednu hodinu (odměna nebyla stěžovateli přiznána mimo jiné za třináct dalších porad přesahujících jednu hodinu), v citovaném nálezu, kde Ústavní soud míru krácení odměny nepovažoval za dostatečně zdůvodněnou, se jednalo o účast obhájce u výslechů obviněných a svědků, na které byl zván policejním orgánem (viz i navazující usnesení sp. zn. II. ÚS 2341/20 ze dne 1. 9. 2020, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že nedostatky, pro něž původně napadené rozhodnutí zrušil, byly následně napraveny).
9. Jelikož důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci stěžovatelem napadených rozhodnutí, Ústavní soud nezjistil, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu